Rodinná fotografie

V rámci rodiny je tolik příležitostí fotit, že nejdou nikdy vyčerpat

Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder

Kouzlo fotografie

Jednotící prvek všech mých aktivit vždy byla fotografie, zaznamenání okamžiku, události, vzpomínky ale i dobové vyjádření událostí, pocitů a nálad. Určitě mě vždy fascinovalo to médium a technologie s ním spojené, ten proces stvoření obrázku. Můj první fotoaparát byla zrcadlovka a možná i proto jsem tím procesem byl okouzlen, okamžikem stvoření obrazu zaostřením objektivu. Zaznamenání stisknutím spouště, kdy obraz po sklopení zrcátka na chvilku zmizí, jako by byl vyjmut z času a přemístěn na záznamové médium. Ta chvilka tmy umocňující vzpomínku na ukládaný obraz. Výzvou pro fotografa je, aby se fotografie blížila té naší vzpomínce, abychom dokázali zaznamenávat co si přejeme a aby dobré fotografie nebyly jen dílem náhody, automatu, nebo Ai.

Cesta před fotografický začátek

Kdysi mi můj tchán vyprávěl o strýci malíři, kterého rád navštěvoval v ateliéru. O jeho ranné tvorbě, jaká to byla komplexní díla - mozaiky, akvarely, spreje a další experimenty s různými technikami. Vyprávěl, jak jeho dílo směřovalo k minimalizmu a pozdní díla jsou kompozice pár tahů perem, uhlem, nebo štětcem, často vykreslujících torzo ženského těla, jsou prosté, dokonalé. Prohlížel jsem si ta díla, dlouhou cestu malíře, která směřovala k minimálnímu vyjádření, esenci životní práce a uvažoval, zda si tuto cestu projde každý, jen ne každý je malířem, aby to bylo tak zjevné. Dnes vím, že jsem si tuto cestu prošel s fotografií, vrátil se daleko před svůj fotografický začátek. Cestou jsem nejdříve hromadil pomůcky a nástroje, abych je později odkládal a ponechal si jen to podstatné, fotoaparát co byl vyroben dříve, než jsem začal fotografovat. Dnes si s pokorou troufám říct, že začínám rozumět světlu, tomu světlu, které tvoří fotografii. Nepotřebuji pomůcky, snad jen pro ověření úsudku, vnímám světlo a osvobozen od moderních technologií tímto světlem kreslím obrázky zvané fotografie.

Máte-li chuť nahlédnout do mých poznámek, zde jsou v článcích, které popisují mou cestu.

Články jsem rozdělil do čtyř skupin, první definují pro mě podstatný fotografický základ, druhá skupina se vztahuje ke konkrétní technice a třetí skupina je syntézou poznatků a podstatou sdělení o porozumění fotografickému světlu. Poslední článek je úvaha o hodnotě fotoaparátů Leica, ten není pro každého, ale to už nechám na úvaze čtenáře.

Co je pro mě podstatný fotografický základ:
35 x 35 film a ohnisko
Rodinná fotografie
Apperture priority

Technika, která ovlivnila mou cestu:
R9 - poslední filmová zrcadlovka Leica
Leica M-D - moje cesta k digitálu
Leica M6 - esence fotografa

Syntéza poznatků:
Znát a cítit světlo
Dvojitá chyba o které jsem nevěděl

Pro otevřenou mysl:
Leica - hodnota duše

Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder

35 x 35 film a ohnisko

Více než čtyři desetiletí fotografuji, zkoumám toto úžasné médium pro zaznamenání okamžiku. Vždy mám pocit, že už vím a potom zase hledám. Jsou to jen dva parametry, clona a čas. Nebo je jich více? Film, jeho citlivost a charakter, nebo jen suché ISO u digitálů? Objektivy, jejich ohnisková vzdálenost a charakter. Světlo. Kompozice. Vyberu objektiv, zavedu film, tím se mi stanou konstantou, teď už pracuji jen se světlem.

Než se pustím do dalšího psaní, potřebuji se trochu vymezit, aby to, co dále napíšu, dávalo smysl. Miluji fotografii, zaznamenání okamžiku a to co fotím je rodinná fotografie. Nemám ambice někde vystavovat, nebo vejít ve známost přes své fotografie, ty jsou mé, rodinné a rád bych, aby to tak zůstalo. Již dlouho nepoužívám žádné sociální sítě, kde bych snad něco chtěl sdílet a získávat nějaký pseudo-status. Věřím jen přímé lidské komunikaci, která mě těší a obohacuje.

Fotografuji v rodině, lidi, děti. Není-li na fotografii nějaký člověk, často mi přijde neúplná. Krajinka bez lidí, lidé bez pozadí, to není můj šálek kávy. Domnívám se, že krajinka by měla bát oživena smyslem, lidským počínáním a stejně tak portrét by měl být zasazen do nějakého prostředí. Člověk a pozadí, krajinka se smyslem. Jistěže fotím i krajinky a také jsem se jim roky věnoval, nakonec se ale vždy vrátím k lidem, rodině, dětem a jejich počínání.

Zaměření ovlivňuje techniku, tedy ne produktově, ale parametricky. Potřebuji pohotovost, tedy fotoaparát do kapsy, možná větší kapsy a zároveň co největší záznamové médium pro žádoucí prostorové kreslení, pro umístění lidí do prostoru ale s důrazem na jejich počínání. Zde vzdávám hold panu Barnakovi a jeho vynálezu fotoaparátu na 35mm film. Formát kinofilmového políčka 2:3 24x36 mm je dostatečný i pro obrovské zvětšeniny a zároveň je dostatečný na prostorové kreslení. Krajináři nemusí souhlasit, je-li jejich cílem mít vše na obrazu ostré až do plakátových zvětšenin. Při focení lidí je však drtivá většina obrazu rozostřené pozadí - bokeh, jeho struktura, sametovost a vykreslení nejlépe zrnem filmu je klíčové.

Dlouhá ohniska, včetně portrétních objektivů, potřebují krátké časy a tedy hodně světla, to často není, zároveň izolují pozadí, tedy nedokáží zasadit člověka do prostoru jeho počínání. Zkoušel jsem fotit devadesátkou, moc jsem si ji přál a domníval se, že to bude ono, nebylo. Dokonce i padesátka je na mě dlouhá, už při cloně f:2 je rovina ostrosti tak úzká, že při mírném otočení hlavy subjektu, je zaostřené jen jedno oko. S padesátkou potřebuji f2.8 a čas alespoň 1/60, to je EV9 pro ISO100, to už je hodně osvětlená scéna. U delších ohnisek také dochází k deformaci perspektivy, známe to z fotografií politiků, většina má malý obličej a obě uši jsou vidět. Kdo z politiků by si také k sobě pustil někoho s pětatřicítkou na vzdálenost kratší než jeden metr?

Ano, pětatřicítka je můj objektiv. Je-li dostatečně světelná, alespoň f:2, eliminuje nedostatky výše uvedené. Fotografované lidi dokáže vsadit do jejich prostředí a zároveň vytvoří prostorový efekt. Rovina ostrosti není tak kriticky úzká, s clonou f:2 zvládne obě oči a můžu si dovolit čas 1/30. Kombinace f:2 a čas 1/30 mi při ISO 100 dává možnost fotit až do EV7, to je čtyřikrát méně světla než s padesátkou a minimálně osmkrát méně světla než s devadesátkou.

Máme-li pětatřicítku na zrcadlovce, nesplníme požadavek na velikost, rozhodně se nevejde ani do velké kapsy. Zrcadlovky mají díky prostoru pro zrcátko vzdálenost od filmu k objektivu větší než 35mm, tedy objektiv musí být konstrukcí retrofokus, to není nic nepřekonatelného, ale klade to velké nároky na velikost a optický design a právě proto ne každý 35mm objektiv kreslí alespoň srovnatelně s padesátkou. Řešením do kapsy jsou hledáčkové fotoaparáty, nebo dnes moderní digitální full-frame bez-zrcadlovky, ani jedna varianta není bohužel nic levného. Najdou se ale i filmové kompakty s celkem kvalitní optikou a nějakými kreativními funkcemi.

Parametricky jsem načrtl hledáčkový full-frame fotoaparát s 35mm objektivem. 35mm film a 35mm objektiv, 35x35 je pro mě ideální pro rodinnou fotografii, fotoaparát s objektivem je malý, poradí si, je-li málo světla a dokáže propojit předmět s jeho prostředím. Není to však žádné dogma, které bych chtěl někomu vnucovat. Je to mé zkoumání pro mé konkrétní potřeby. Každý má své vidění světa, které se snaží zaznamenat, každý si po té cestě za světlem jde sám.

Rodinná fotografie

 Na poslední rodinné oslavě, 25 se nás sešlo, jen já tam přinesl “fotoaparát”. Před dvaceti lety, stejně, jako před čtyřiceti lety by tam bylo pár zrcadlovek a když ne zrcadlovek, tak nějaké “full-frame” kompakty, ano, ty na film. Bresonovo “vystižení okamžiku” bylo mylně pochopeno jako rychlost sdílení na těch instagramech a jim podobných sociálních nesmyslech, co si honosně říkají sítě. Kvantita převládla nad kvalitou a to v míře, že není na co se dívat, jak se to rychle míhá kolem.

Rodinná fotografie si zaslouží kvalitu, všechny ty prchavé okamžiky, které se vrací jen párkrát a pak už jsou pryč aby je nahradily nové okamžiky. Rodinná fotografie je vše o čem fotografové mluví, zahrnuje portrét, street-photo, krajinou fotografii z výprav a dovolených, astronomické pozorování oblohy, pohyb, neobvyklé pozorovací pozice (ať už chtěné, nebo nechtěné) - na co jsem zapomněl? V rámci rodiny je tolik příležitostí fotit, že nejdou nikdy vyčerpat. Je tolik příležitostí obdarovávat, nemyslím styl: “tady máš 100 fotek, vyber si co se ti líbí”, myslím pár pěkných zvětšenin, které vystihují charakter události a můžeme je klidně přilepit lepenkou rovnou na zeď, aby dělaly radost bez zátěže nějakým pekelným sériovým klik-klak rámečkem.

Pro rodinnou fotografii nepotřebujeme žádnou super výbavu, na světlo si počkáme, stejně tak jako na správný okamžik. Nejsme v pozici studiového fotografa, který má omezený čas na sérii fotek a světlo nemůže nechat náhodě, těžko může používat přirozené prostředí. My máme všechny výhody, pro focení doma známe světelné poměry, víme při jakém světle a u jakého okna je to to pravé. Máme své vlastní světelné anomálie, když se světlo odráží od podlahy, nebo střešní okna dávají krásné horní světlo. Máme čas na procházkách, v kavárnách a když se to nepodaří, zkusíme to jindy. Jediné co potřebujeme je full-frame fotoaparát a pevný světelný objektiv. Fotíme-li na film, je to sestava za pár tisíc, nebo kolik jsme ochotni investovat, nicméně výše investice kvalitu výrazně nezvýší.

Znám jeden takový starší příběh o ženě, která ráda cestovala a na svých cestách fotila. Z těch cest vozila krásné fotografie plné života. Jejích výjimečných fotografií si všimla rodina a rozhodla se její zájem podpořit kvalitní technikou. Doposud fotila na barevný film malým kompaktem s objektivem s pevným ohniskem 35mm a světelností 2,8. Asi tušíte co se stalo, podobných příběhů je hodně. Rodina jí pořídila zrcadlovku, také na film, ale se zoom objektivem v představě, že to je to nejlepší. Nebylo. O všechno, co dělalo její fotografii krásnou přišla. Přišla o pozorovací vzdálenost 35mm objektivu, přišla o světelnost a s tím spojenou prostorovost snímku, přišla o nenápadnost danou malým kompaktem. Je to smutný příběh moderního technokratického světa, který nepřináší očekávanou kvalitu, ale průměrnost. Průměrnost, která není naplňující v jednotlivostech, tak se ji snažíme nahradit rychlostí a kvantitou.

Naše rodiny si zaslouží něco lepšího, je to to nejcennější co máme, jemné pletivo vztahů, které se splétá a rozplétá pomalu. Spěch zde ničemu nepomůže, zahlcení hromadami, nebo terabyty fotek také ne. Pomalá soustavná dokumentace okamžiků, střípků dne, je rodinným stříbrem.


Aperture priority

Kdybychom hledali základní parametry pro pořízení fotografie, bude to určitě záznamové médium - film, nebo sensor a jeho charakteristika, čas osvitu a objektiv. Tři parametry, které umožní vznik fotografie. Nemůžeme je od sebe oddělit, fotografie je vždy kombinací všech tří parametrů a vždy je to kompromis některého z nich. Nejlepší pohybovou ostrost dosáhneme časem v tisícinách sekundy, nejvyšší rozlišení záznamového média při nízkých světelných citlivostech a optimální výkon objektivu s clonou kolem f5.6. To bychom se omezili pouze na focení ve velmi silném světle. Naštěstí nám ne vždy jde o pohybovou ostrost, nebo klinickou přesnost. Fotograf pracuje s těmito parametry pro dosažení své představy o výsledné fotografii, jen tři parametry, které vytvoří nekonečné množství kombinací. To je kouzlo fotografie, to je důvod, proč se jako médium nikdy nevyčerpá.

Tvrdit, že clona má největší vliv na výslednou fotografii, bude podle výše uvedeného velmi nepřesné, je však podstatným proměnným kreativním parametrem. Clona reguluje dobu osvitu, umožní využít maximální rozlišení objektivu a hlavně dokáže prací s hloubkou ostrosti zdůraznit to podstatné a naopak izolovat to, co je vedlejším subjektem, ale který stále patří do obrazu pro jeho kontext. Světlo je v dané situaci v podstatě konstantní, nebo v rozmezí pár EV. Fotíme-li na film, ISO je po založení filmu konstantní, jediné čím můžeme tvořit je čas a clona. Požadujeme-li pohybovou ostrost, potřebujeme krátký čas, nicméně, je-li kratší než 1/250, tak není až tak důležité, kolik to přesně je. S časem tedy máme expoziční pružnost několik EV, podle toho, kolik je nejkratší čas konkrétního fotoaparátu. U clony bychom si přáli být přesnější a zde +/-EV hraje velkou roli. Logicky tedy vyplývá, že dopočítávat čas k cloně dává větší smysl.

U krajinné fotografie, kde požadujeme velkou hloubku ostrosti danou vysokým clonovým číslem a zároveň požadujeme vysokou ostrost, jsme většinou odkázáni na použití stativu. I zde tedy je velká expoziční pružnost daná velkým rozsahem použitelných expozičních časů a obraz se formuje převážně clonou. Zajímavé je, že zde hloubka ostrosti má větší význam, než optimální ostrost objektivu ve fokální rovině u středních clonových čísel. Rozlišení u vysokých clonových čísel je zde už limitováno difrakcí, tedy lomem světla na segmentech clony, přesto děláme tento kompromis. Můžete se ohradit, že to je jen teoretická ztráta ostrosti, měli bychom to ale potom brát v úvahu už při výběru objektivu a nenechat se unášet teoretickými hodnotami rozlišení.

Rodinná fotografie si klade jiné nároky, tentokrát nás zajímá malá hloubka ostrosti pro zvýraznění subjektu - osoby, dítěte. Zdálo by se, že zde plně využijeme krajních hranic světelných objektivů, ano v krajních případech, ale spíše ne. Opět obraz modelujeme clonou, musíme si ale dát pozor na vzdálenost subjektu. S 35mm objektivem, je možné zaostřit obě oči subjektu s clonou f2 na vzdálenost kolem jednoho metru. S padesátkou už bychom museli být dále, nebo použít vyšší clonu. Přiblížíme-li se k subjektu na limit hledáčkových fotoaparátů Leica M, to je 0,7m, je rozhodně lepší i s pětatřicítkou používat clonu f4. Opět finální obraz formujeme clonou, čas se dopočítává. Clona je zde klíčovým kreativním parametrem, z ní vychází obraz.

Používání clony jako kreativního parametru vedlo k expoziční automatice s prioritou clony, od osmdesátých let je součástí všech zrcadlovek. Je pohodlné otočit clonovým kroužkem podle vzdálenosti subjektu a čas se správně dopočítá. Správně? Spousta fotografů žije v představě, že správně, ti znalejší počítají různé korekce a nakonec fotí manuálně. Tím úskalím expoziční automatiky je právě měření odraženého světla. Ve většině případů bude změřeno “správně”, tedy v maximálním rozsahu expozičních hodnot záznamového média. Je to ale správně? Je to opravdu to, co jsme si přáli zaznamenat? Dnešní digitály rozpoznají tváře a za předpokladu, že to je to podstatné, podle nich změří světlo tak, aby byl histogram pěkně rozložený po celé dynamické šířce. Ehh, jo, a všechny fotky jsou pěkně “správně exponované”

Můj první vlastní fotoaparát byla Praktica BC1 s expoziční automatikou, vyrost jsem na tom, vlezlo to pod kůži. Je to pohodlné, celý negativ dobře exponovaný. Z hlediska světla, všechny fotky stejné. Jedna jako druhá. Kolik let mi trvalo přepnout na manuál? Clona má jistě prioritu, neznáme-li však a necítíme-li světlo, výsledná fotografie bude jen dílem automatu.

Mobirise

R9 - poslední filmová zrcadlovka Leica

Každému bych přál si ji vyzkoušet, Leica R8/9 je úžasným nástrojem s dokonalou ergonomikou. Pro mě je to kus života, kdy v roce 2003 R9 vytěsnila po skoro dvaceti letech mou Prakticu BC1, je to pro mě nalezení nové fotografické cesty. Nerad bych pouze shrnul technické parametry, rád bych vystihl právě to, co suché tabulky parametrů nedokáží. Jedno vím jistě, navrhoval ji zkušený fotograf, člověk s citem pro detail, snad někdo ovlivněný školou Bauhaus a navrhoval ji pro stávající i budoucí Leica R objektivy. Právě ten celek vytváří mistrovské dílo, nelze je od sebe oddělit, tělo které umožní využít kvalitu a charakter Leica R objektivů.

Jako každá Leica, vzbuzuje i R8/9 emoce - velká, těžká, má elektronickou závěrku a stejně se musí natahovat, manuální ostření a tak dál. Překvapilo mě, kolik kritiky jsem si o nové R9 přečetl. Leica chtěla udělat tu nejlepší zrcadlovku a dala do toho opravdu všechno. Leica chtěla zopakovat úspěch M6, udělat zrcadlovku s Leica DNA pro fotografy co si přejí komponovat obraz jeho zaostřením. Ano, myslím že to je právě to kouzlo, co uživatele táhne k zrcadlovkám. Obraz se vykreslí na matnici zaostřením na fotografovaný předmět, cvak, obraz se zaznamená na médium a také zůstane v paměti. Je to velmi návykové, velmi uspokojující proces. Svět se ale stále zrychloval, bylo žádáno rychlejší ostření, automatické ostření při zachování prožitku stvoření obrazu. Snad kdyby tenkrát Leica R9 měla automatické ostření a k němu celou řadu nových objektivů, možná by tady stále byla. Těch kreativců co nespěchají nebylo dost a svět běžel dál, nabídka byla široká.

To však nic nemění na tom, čím R8/9 byla a je, pro mě určitě nejlepší vyrobená filmová zrcadlovka. R9 měla na co navázat, celkem dlouhou řadu fotoaparátů R, kde R6 je dodnes fotografickou ikonou a právě R9 měla být jejím nástupcem. R6 je plně mechanická a její varianta 6.2 posunula limit rychlosti mechanické závěrky na 1/2000, dál už to nešlo. R6 také dokumentuje hledání cesty R systému. Její předchůdci R3-R5 vycházely ze spolupráce s Minoltou, která jim dala moderní těla s expoziční automatikou, Leica ale chtěla vlastní zrcadlovku, tak stvořila R6 se stejným duchem jako o nějaký rok dříve M6 - plně mechanický fotoaparát, kde jen měření světla vyžaduje baterie. R6 byla úspěšná, ale cílová skupina nebyla dost velká. Zatímco v oblasti dálkoměrných fotoaparátů se Leice konkurence vytrácela, přecházela k zrcadlovkám, konkurence v zrcadlovkách rychle rostla, Leica paralelně s R6 vyráběla R7, která byla redesign R5 s novými funkcemi hlavně pro focení s bleskem a připravovala zcela novou R8/9.

Leica chtěla plně využít potenciál svých R objektivů, měla jich celou řadu a další stále vyvíjela, úžasná skla s velkou světelností a charakterem. Proto potřebovala výrazně zrychlit závěrku, aby se ty objektivy plně otevřené daly používat v plném denním světle. A ano, já tak fotil, f2 v plném denním světle na film ISO 100 vyžaduje rychlost 1/8000 a to byly populární citlivější filmy, ISO 400 bylo naprosto běžné. Ne že by to byla revoluce, ale tak rychlou závěrku mělo v té době opravdu málo fotoaparátů. A ta druhá strana rovnice, kdo z konkurence mohl používat jejich objektivy k technicky smysluplné fotografii plně otevřené na plném slunci? Svět běžel spíš po linii zoom objektivů, ty s tou světelností tak slavné nebyly a tedy požadavek konkurence na super krátké časy nebyl tak kritický, zde měla Leica jednoznačnou výhodu.

Pro splnění požadavku velmi rychlé a přesné závěrky musela Leica vyvinout závěrku elektronickou. Zároveň však byla potřeba uspokojit fotografy obávající se závislosti na baterii, obavy z vybití baterky, když se to nejméně hodí. Proto se R8/9 natahuje klasicky ručně, film se posouvá ručně a stejně tak navíjení zpět do kazety je ruční. To je významná energetická úspora a opravdu ta baterie vydržela roky příležitostného focení. Kdo vyžadoval více komfortu s automatickým natahováním, mohl si pořídit externí modul s vlastními bateriemi připojitelný do závitu pro stativ. Mě klasické natahování nevadilo, naopak, je to pro mě součástí fotografování. Závěrka byla relativně tichá, i když bylo slyšet železné cvakání a hlavně v kombinaci s váhou foťáku tělem nehla ani při pomalejších časech. Zavádění filmu bylo “automatické”, přesto, že bylo natahování manuální. Opravdu to fungovalo, film se založil, zaklapla se záda a pár prázdných fotek, film se správně zavedl na cívku. Domnívám se, že to byla i reakce na vtipy o M systému, kde člověk potřebuje školení na zavádění filmu.

Hledáček R9 je asi to nejlepší co existuje, včetně orientace v měření pro fotografa. S tím souvisí ergonomie, opravdu bylo možné fotit v různých režimech měření světla s okem stále u hledáčku a to přesto, že se klasické rozložení ovládacích prvků výrazně nezměnilo, bylo minimalistické a hlavně intuitivní. Kolečko pro nastavení času se hladce a přesně otáčelo ukazováčkem a pod nim byl přepínač tří módů měření. Bylo tak možné scénu změřit klasickým středovým měřením, bodově, nebo maticově. Tedy například u krajiny začít měřit maticově a potom přepnout na bodové měření aby se ochránila tonalita podstatných prvků. Podobně s portrétem, od středového měření k bodovému. Těžko popsat slovy, to je zapotřebí zkusit, nastavení síly otáčení kolečka času a blízkost přepínače měření světla je mistrovským dílem. Zároveň se vše promítá do hledáčku, přesně víme co je nastaveno. Ta ergonomika mě nakonec vedla po dekádách s časovou automatikou k jejímu opuštění, dále jsem s R9 fotil skoro výhradně manuálně. Když jsem později chtěl stejný pracovní postup přenést na digitální Leicu M, nešlo to. I tam je kolečko pro nastavení času elektronické, ale jedním prstem s ním tak snadno otočit nejde. Pro M jsem musel přejít na jiný pracovní postup, o tom ale později.

První objektiv jsem měl 28mm Elmarit, bavily mě tehdy krajinky, Velvia a ještě jsem neměl děti. Děti, ty všechno změní, domníval jsem se, že na rodinnou fotografii potřebuji 90mm a nový APO Summicron mě přímo očaroval, obrovský krátký válec plný skla, fotky byly dokonale ostré, ale nějak to nebylo ono. Udělal jsem takový pokus, stáhnul jsem všechna meta data z tisíců fotek Digiluxu 1 a udělal si představu, jaké je mé nejčastěji používané ohnisko. Digilux má přepočítanou ohniskovou vzdálenost zoom objektivu 34-102mm, tedy bylo z čeho vybírat a výsledek mě překvapil, 90% fotek bylo pořízeno s nastavením na 34mm. 50mm Summicron už jsem měl a navíc jsem to ohnisko znal z dlouhých let s Prakticou BC1. 35mm pro mě bylo nové a tak jsem objevil poklad v paletě Leica R objektivů, pořídil jsem si první Summilux 35 1.4. To bylo velké a težké sklo, nicméně k R9 se hodilo, od té doby to byla moje sestava, už jsem sebou jiné objektivy nenosil.

Leica R9 měla celou řadu dalších pokročilých vlastností jako práce s bleskem včetně HSS a studiového měření, sklopení zrcátka pro omezení vibrací při dlouhé expozici, dále možnost víceré expozice na jedno políčko filmu a ještě by se našly další technické vychytávky. Nestačilo to. Leica celou řadu R po pokusech s digitálními zády hodila přes palubu se slibem, že přijde něco lepšího. 

Mobirise

Leica M-D - moje cesta k digitálu

S nástupem digitální fotografie jsme se každý nějak museli vyrovnat, nebo popasovat, nebo jak to říct. Pocity zahrnující nadšení, zklamání a pak nějakou normalizaci očekávání. Časopisy pro fotografy byly plné srovnání rozlišení filmu a digitální fotografie. Já do toho vlaku nastoupil v roce 2002 se svou první Leicou, kompaktem Digilux 1 vyráběným společně s Panasonicem. Bylo to nové médium, bylo to zajímavé, ujišťoval jsem sám sebe, že to je Ono. Nebylo. Co na tom bylo pozitivní, motivovalo mě to se opět více zajímat o fotografií a v 2003 jsem si proto pořídil filmovou Leicu R9, digitální médium jsem si zatím zařadil do kategorie “obrazový záznamník”. Já fotil na film, skenoval a snil o digitálních zádech na svou R9. To se nestalo, Leica hodila přes palubu nejdříve digitální záda v roce 2007 a potom v roce 2009 celou řadu R.

Fotografie jako obrazový záznamník tady už zůstala, Digilux postupně nahradily nejdříve hloupé a potom o trochu chytřejší telefony. Byl jsem se svou R9 spokojen a stále ji mám, nicméně díval jsem se, kudy dál a provedl takový Cimrmanovský úkrok stranu, v roce 2010 jsem pořídil Sony NEX-3 s 14 mega APS čipem a pevným objektivem 16mm. Nebylo to špatné, bylo to malinké do kapsy a ty fotky už vypadaly jako fotky. Já na to ale chtěl ty své Leica R objektivy a to bylo možné přes adaptér. Pak už to ale nebylo malé, celý ten NEX vypadal jako zadní krytka objektivu a navíc mou pětatřicítku Summilux změnil APS čip na padesátku. Tak jsem začal pokukovat po malých M objektivech, konkrétně osmadvacítce, která by na NEXu byla pětatřicítkou. M objektivy mají vzdálenost od ohniska k záznamovému médiu 27,8mm, zatímco Leica R objektivy 47mm, tedy adaptér je o 2cm kratší. Výsledná kombinace byla malá a celkem efektivní. Leica to celé jistě z povzdálí sledovala a v roce 2014 přišla s T řadou, která byla skoro stejná jako Sony NEX. Dnes má tuto placičku pro různé objektivy snad každý významnější výrobce.

Co jsem se focením se Sony NEX naučil, je zaprvé, že je možné a celkem i praktické vytvářet hybridní systémy. V podstatě tyto platformy vrátily zpět hromady mechanických objektivů z dávných dob, je pěkné s nimi experimentovat. Mám z toho radost, jestli se k něčemu digitální technologie perfektně hodí, tak je to právě ten experiment. To druhé je, že je možné vytvářet fotku tak trochu technicky. To musím vysvětlit. My, co jsme vyrostli na zrcadlovkách, jsme navyklí zázraku zrození fotografie zaostřením, v hledáčku se ustálí ostrý obraz a my mačkáme spoušť. Tento fenomén mě dlouho odrazoval od dálkoměrných fotoaparátů jako Leica M, kde hledáček a cesta obrazu objektivem jsou dvě odlišné věci. Sony NEX s manuálním objektivem má zajímavou pomůcku pro ostření - červenou linku na ostrých hranách. U portrétů v ideálním případě vykreslí zornici oka jako červený kroužek. Přesné a funkční. Nicméně není to jako u zrcadlovky, kde je výsledný obraz před zmáčknutím spouště čistý, tady je s červenými linkami zvýrazňujícími ostré linie a to málo co je na displeji vidět, tak akorát poslouží pro kompozici. V mé paměti není obrázek toho co jsem fotil, je to jen to technické focení, které při častém opakování vede ke stabilním výsledkům. Nicméně právě tato zkušenost mě vedla k přehodnocení M systému Leica.

Když jsem Sony NEX kupoval, Leica už měla svou druhou generaci digitální M, velmi dobře hodnocenou full-frame M9. Na mě bylo ještě brzy, jednak jsem jim ještě neodpustil opuštění řady R a také jsem nevěřil, že by Leica opravdu mohla dělat profesionální digitální techniku a to i přesto, že ohlásili novou profesionální zrcadlovku S2 s celou sadou objektivů, která se pasovala mezi fotoaparáty středního formátu. Hodnotit aktivity korporace z pozice spotřebitele je velmi subjektivní a to že mi jejich počínání nedávalo smysl nic neznamená. Přál jsem si, aby dělali jiné produkty, aby negenerovali tolik munice pro jejich “hatery” těmi jejich “Leica Butique”, speciálními edicemi , spoluprací s Hermes a dalšími snobskými výstřelky. Není snadné sedět v řídícím křesle takové korporace a uspokojit všechny, nezbývá, než si v tom najít to své.

Je řada fotografů, kteří Leica DNA žijí a nestaví ho na odiv, je řada uznávaných osobností, kteří o tom DNA píšou, popisují charakter objektivů a filosofii Leica fotoaparátů. Někteří, jako například Erwin Puts je radost číst, jeho detailní porozumění a také přiznání, že není možné snadno pojmout charakter všech Leica objektivů, je formou poznání, kterou je dobré se ubírat. Leica, přes všechny své komerční nešvary, má silný vnitřní neutuchající proud, který není snadné pojmout, lze ho hledat a po kouskách nacházet. Právě tento proud si prosadil variantu Monochrom a také verzi bez displeje M-D. Monochrom mě fascinuje, jen mi tam překáží ten displej, proto když šla do výroby M-D, tedy varianta bez displeje, neváhal jsem ani chvilku, věděl jsem, že to je pro mě, věděl jsem, že to je ten proud kterým se chci nechat unášet a tak jsem od roku 2016 konečně vstoupil do M proudu.

Podle mého názoru, správná technologie je ta, co není vidět, pomáhá a není vidět, to je Leica M-D. Kdyby se M-D dostala v padesátých letech do ruky M3 fotografovi, šel by dál fotit, nepotřeboval by instrukce, jen by poprvé viděl hledáček s 0,72 zvětšením a asi by trochu brblal nad dvěma rámečky v hledáčku současně. Asi by mu mohlo vrtat hlavou, jak je možné vyměnit film pootočením kolečka na zadní stěně, stejného kolečka, jaké on tam má, aby si pamatoval na co fotí. M2 fotograf o pár let později by už nebyl tolik překvapen, M4-P by byl potěšen jasem rámečků, M7 by ani neměnil své workflow s časovou automatikou. M-D je zcela intuitivní, clona, čas, film, tedy vlastně ISO, nic víc. Je zde ještě ergonomicky pěkně vyřešená korekce expozice, na to mám svůj názor, ale někdo to jistě může docenit. Baterka po nabití neobtěžuje požadavky na opětovné dobití, vydrží opravdu dlouho - týdny, měsíce příležitostného focení.

Předpokládal jsem, že s M-D použiji své workflow z R9, tedy ruční nastavení expozice podle vnitřního měření světla. To bohužel úplně nešlo. Nastavení času zde sice není mechanické a kolečko pro výběr časových hodnot má celkem hladký chod s jasnými kliky pro jednotlivé časy, nicméně otočit s ním jedním prstem není až tak snadné, jako na R9. Podstatně větší probléme pro mě ale byl, že nastavuji-li čas podle indikace šipek v hledáčku až do správné expozice, nevím kde jsem, nevím jakým časem fotím. Tato vlastnost, šipky pro správné nastavení expozice, je převzata z M6 a jistě ji mnoho M6 fotografů ocení, vyžaduje však úplně jiný pracovní postup, jiný přístup k focení. Důsledkem bylo, že jsem až příliš často používal expoziční automatiku, jen u světelně komplikovaných fotografií jsem využil manuální nastavení.

Nastavení ISO kolečkem na zádech fotoaparátu je výborně vyřešeno a navíc pěknou reflexí prvních M modelů, kde bylo “jen” jako poznámka o právě používaném filmu a později od M6 pro správné měření expozice, nebo její korekce. Jde s ním otočit ztuha, právě tak dvěma palci, samo se určitě neotočí. Stejně jako bych si přál Monochrom bez displeje, tak bych si přál, aby to nastavení ISO dělalo něco trochu jiného, aby opravdu “virtuálně” měnilo filmy a tím nemyslím jen citlivost, ale i barevné podání. Nastavil bych Velviu, nebo Portru 160, 400, opravdu bych chtěl tak moc? My jsme to “ISO” oddělili od charakteru a celou květnatou diskuzi o filmech přesunuli do počítačů. Fotografové prodávají filtr do Adobe Lightroom s barevným podáním Portra filmů, já se ale post-procesingu moc věnovat nechci, rád bych hotovou fotografii přímo z foťáku.

Tím se dostávám k mé hlavní kritice M-D a to je automatické vyvážení bílé (AWB), které není možné vypnout. To “automatické” mi nepasuje ke zbytku puristického fotoaparátu. Když jsem dříve pravidelně sledoval recenze fotoaparátů na dpreview, skoro každá končila komentářem, že AWB moc nefunguje. Implementace AWB na M-D je jedna z těch lepších, ale i tak, někdy je v sérii fotek jedna, která má jiné barevné podání. Je to nepříjemné a vyžaduje to následnou práci s počítačem. Do M-D si našlo cestu nastavení korekce expozice a pěkně ergonomicky provedené, raději bych tam viděl nastavení barevné teploty v kelvinech.

Leica M-D zcela vytlačila mou R9 a dlouhá léta jsem fotil jen s ní, je to krásný zážitek, je to opět pocit kreativní práce. Oblíbil jsem si hledáček, který v kombinaci s 35mm objektivem funguje naprosto dokonale. Rámečky jsou krásně jasné, stejně tak, jako celý hledáček a ostření není možné srovnat s R9, a asi ani s většinou zrcadlovek. O Leice R9 píšu více jinde, nicméně i s velmi světelným objektivem je její úžasný hledáček hodně temný. Dálkoměr M-D je jeden z nejvyspělejších v celé M řadě. Ono se říká, že to je stále stejné, ano koncept je, ale jsou tam stále malá zlepšení ve zpracování a přesnosti založená na dekádách zkušeností. Hledáčku M-D nevadí protisvětlo tak, jak tím trpí M6, je to skutečně to nejlepší co v dálkoměrech existuje, opto-mechanické zařízení nevyšší kvality.

Volba DNG jako jediného formátu, je také velmi dobrá, vyhovuje mému pracovnímu postupu. Používám Apple Photos včetně jejich RAW konvertoru a s těmi velkými soubory funguje na Macu výborně. 24 Mpix fotografie v DNG zabere zhruba 24Mb diskového prostoru, s tím, že Apple Photos ukládá při editaci jen změny, vždy je možné vrátit se k původnímu souboru, vše synchronizované přes ostatní Apple zařízení, žádné duplicity. Prosté, efektivní. Mám s Photos jednu takovou příhodu, kterou není dobré brát jako návod. Zkrátka děcka mi jednou omylem smazala celou databázi fotek, moje chyba, moje horká hodinka. Díky perfektní synchronizaci, zmizely všechny fotky, nebylo nic, opravdu nic. V zoufalém pokusu jsem volal na podporu Apple a oni všechno obnovili, prý v takových případech drží data zhruba měsíc. Nevím zda to byla jen hra náhody, podruhé to zkoušet nechci, nicméně u mě reputace Apple poskočila o stupeň výše.

Prvním objektivem na M pro mě byl Elmarit 28mm, ten jsem pořídil na Sony NEX. Byl jsem na cestě do Itálie, Umbrie, konkrétně do Orvieta, kombinace M-D s osmadvacítkou byla výborná na tamní podzimní krajinu, trhy s olivami, kaštany. Osmadvacítce patří nejkrajnější rámeček v hledáčku, v podstatě celý hledáček, vejde se tam celý svět. Dlouho jsem měl slabost pro krajinky a právě pro těch 28mm, až s dětmi jsem přešel na 35mm a právě těch 35mm jsem také chtěl na M-D. Proto jsem se cestou zpět stavil ve Vídni a vyměnil své dva objektivy na R 35 a R 90 za nový Summilux M 1.4 35mm. Opravdu nový, velmi mě to překvapilo, více o tom píšu v úvaze o investici do objektivů a fotoaparátů Leica - hodnota duše. Chodil jsem s tou novou kombinací v noci po podzimní Vídni a jen tak fotil, když jsem pak ty fotky později “vyvolával”, byl jsem unešen technikou kvalitou a stále jsem. Summilux 35 se usadil na M-D a nechce se nechat sesadit z trůnu.

Mobirise

Leica M6 - esence fotografa

Po více než šestnácti letech mi bylo dopřáno ještě jednou prožít zázrak zrození života, nejdříve syn a o rok později dcera. Je to okamžik, kdy zaznamenání okamžiku fotografií má větší smysl, foťák se už ani neuklízí, stále čeká na tu správnou příležitost. Nedalo mi to, abych nezabloudil skoro dvě dekády zpět do fotografií prvních dětí podívat se, jak jsem zaznamenával ten zázrak v době, kdy probíhal ve fotografii překotný vývoj technologií. Opravdu jsem se nedomníval, že by má současná technika a dovednosti mohly být ohroženy technikou a dovednostmi toho dávného fotografa. Listuji tedy v galerii zpět časem do roku 2006, 2005, 2004. Úplně mě to pohltí, čas běží a mě hlavou letí vzpomínky. Nejsou to ale jen vzpomínky, ten dávný fotograf si mé současné já strká do kapsy a z hluboka se mu směje. Fotografie na Kodak TRIX, Portru, ale i diapozitivy E100 jsou tak plné života a bez dnes tak všudy přítomné až klinické dokonalosti. Po pár hodinách vím, že se tím směrem musím opět vydat. Už více než šest let mám Leicu M-D, je čas konečně M-řadu rozšířit o ikonickou M6, vrátit se k filmu.

Tenkrát jsem fotil filmovou zrcadlovku Leica R9 s klasickou sadou objektivů 28, 35, 50 a 90. Kdyby řadu R Leica nehodila přes palubu, fotil bych s ní dodnes. Jak jsem se dostal k M-D a jak pracovat s rámečky dálkoměru, je trochu jiné vyprávění, už jsem ale v M a mám ta M skla, je tedy přirozené ubírat se dál touto cestou. Po pár pokusech se mi podařilo koupit pěknou M6 z roku 1992. S nadšením jsem koupil černobílý film a s obrovskou chutí začal fotit. K mému překvapení to nebylo až tak úplně ono, měl jsem přece v ruce legendu, proč to tedy drhne? Druhý film jsem zničil špatným založením, ale byl jsem přesvědčen, že je to problém foťáku. Pak divně měřila, musel jsem vyměnit baterky, ale to stále nebyl ten hlavní problém, co jsem s ní měl. Abych to vysvětlil, potřebuji si odskočit ještě více do historie.

Táta fotil Exactou Varex IIB, ta se vyráběla do roku 1967, velmi kontroverzní ergonomie, ale výborné zpracování, plně mechanická zrcadlovka. Pamatuji si ji hlavně z dovolených v Jugoslávii někdy v polovině sedmdesátých let, táta tam fotil převážně na diapozitivy, jejichž následné promítání bylo vždy spojeno s pěknou párty. Měl takový malý expozimetr, ale nepamatuji si, že by ho používal, on věděl jak nastavit čas a clonu, každý fotograf to tenkrát věděl, spoléhal se na svůj úsudek a zkušenost.

Dnes nám to připadá těžko pochopitelné, bylo to však prosté a velmi přesné. Fotilo se převážně když svítilo slunce a těsně po jeho západu, to je EV 16 až EV 9, tedy 7 expozičních hodnot. Exacta s 50mm objektivem f2.8, filmem s citlivostí ISO 100 a reálnou schopností pohybové ostrosti 1/60 odpovídá nejnižší praktické EV hodnotě 9. Je těžké správné EV odhadnout? Opravdu ne, více píšu k kapitole “EV znát a cítit světlo”. Byly situace, kdy se expozimetr hodil, když je stín hustší, nebo temnější mraky, ale i tak bylo možné s trochou praxe vědět jak nastavit clonu a čas, aby vyšla správná expozice a to i když se fotilo na diapozitivy s malým dynamickým rozsahem.

Jsme stále v polovině sedmdesátých let, focení vyžaduje výše uvedenou praxi, případně její korekci expozimetrem. Expoziční automatika je zatím určena spíše pro nalákání širší fotografické veřejnosti kupovat zrcadlovky, než pro profesionály, ti ji nepotřebují. Canon i Pentax vyrábějí nejdříve zrcadlovky s expoziční automatikou s absencí manuálního módu, tedy opět, nic pro profesionály. Nikon, značka pro profesionály, přichází s expoziční automatikou “až” v roce 1980. Leica M6 se vyráběla od roku 1984 a vždy to byl fotoaparát pro profesionály a právě z této perspektivy potřebujeme porozumět filozofii měření světla v M6. Nejedná se o žádnou automatiku, nic nezasahuje do práce fotografa, v hledáčku jsou pouze dvě diody, šipky, upozorní kolik světla dopadá na závěrku. Jedná se o korekci, potvrzení toho, co fotograf ví.

Když jsem se v roce 1984 dočetl o nové Praktice BC1, prodal jsem tátovu Exactu, rozbil prasátko a pořídil zbrusu novou Praktiku BC1, ta měla expoziční automatiku s prioritou clony, bylo mi 15 let. Praktika se mnou byla až do roku 2003, kdy jsem koupil Leicu R9, to je 19 let úžasných fotek. Nicméně je to také 19 let s expoziční automatikou, už jsem nevěděl jaké je světlo, spoléhal jsem se na elektroniku. V začátku je to určitě dobré, ale ono to nějak zůstane pod kůží, ztratil jsem dovednost, kterou jsem se ještě dobře nenaučil. Znalý fotograf mi tenkrát poradil: “nastav clonu 5.6 a čas ať je aspoň 1/125” a já šel a fotil, automatika nastavovala čas za mě. Když Praktika ukazovala čas pod 1/125, pomohl jsem si clonou a když to nestačilo a potřeboval jsem delší čas, podpíral jsem Praktiku loktem, nebo o něco opíral. Jednoduché, prosté, efektivní.

Klasický design fotoaparátu, před expoziční automatikou, nepředpokládá, že se bude nastavovat čas expozice s hledáčkem u oka. Pro nastavení času je zapotřebí dvou prstů, otočit knoflíkem pro nastavení času jde jedním prstem opravdu špatně. Je to design, který odpovídá době, kdy fotograf věděl jakým časem bude fotit dříve, než přiložil fotoaparát k oku. Za slunného dne nastavil tisícinu a s filmem ISO 100 mohl nastavit clonu na 5.6, když se ale subjekt posunul do otevřeného stínu, nebo protisvětla otočil clonou na 2, 2,8, nebo 4 podle záměru rozložení tonality pozadí či subjektu. To bylo možné s hledáčkem u oka, ale někdy to byl odhad, který byl nutný provést rychle pro to klíčové vystižení okamžiku. A to je právě řešení, které nabízí M6, jednoduché, efektivní a nesmírně rychlé. Dvě šipky, které ukazují kterým směrem otočit clonovým kroužkem. Doladit půl, nebo jedno EV, není to úloha typu “vyřeš to za mě”, je to potvrzení fotografova úsudku.

Kreativní práce fotografa je na prvním místě, fotograf vizualizuje co bude zaznamenáno na filmu, měření světla poskytne ujištění, nebo nabídne mírnou korekci. Fotograf ví, že rozumět a cítit intenzitu zdrojového světla je důležitější, než se zabývat světlem odraženým, které vyžaduje následné korekce podle barvy předmětu. Když jsem začal přistupovat k M6 jako kreativní fotograf, který zná a cítí světlo, najednou to začalo fungovat, objevil jsem úplně nový svět.

Mobirise

Znát a cítit světlo

Žijeme v době, kdy je běžné spoléhat se na technologie. Víme však ještě co vše je uděláno za nás? Prokazatelně se nám vytrácejí dovednosti, které jsme dříve měli, nebo je rovnou vynechali, protože je nahradily technologie. Pěkným příkladem je používání navigace a to nejen v autě. Je to velmi pohodlné, nicméně to spolehnutí se na navigaci nám nerozvíjí smysl pro orientaci, přestáváme rozumět mapám, navigaci si pustíme i na cestě, po které jedeme častokrát, to přeci abychom věděli kdy dojedeme a zda není nějaká nehoda na cestě. Vše je orientované na každou minutu našeho času a s tím nám technologie pomáhají. Nebo ne? Zkuste jet na nové místo, někam kde jste ještě nebyli, bez navigace. Octnete se v úplně jiném světě a to ne proto, že se ztratíte, ale proto, že vnímáte, víte kam jedete, kterým směrem, pozorujete orientační body, vnímáte celou cestu, žijete.

Jak souvisí navigace se světlem? Fotografie je kreslení světlem a to světlo pro stvoření fotografie jsme přestali vnímat někdy v osmdesátých letech minulého století, od té doby se spoléháme na expoziční automatiku. Expoziční automatika má určitě smysl, stejně jako navigace, omezuje však naše vnímání světla. Světla které tvoří vizuální vjem, který bychom rádi zaznamenali tak, jak si přejeme my a ne tak, jak rozhodne technologie. Domnívám se, že technologie by měly být diskrétní a ve své specializaci oddělitelné. Mělo by být na nás, jak daleko si je pustíme a co jim přenecháme. Zastánci technologií říkají, že každá oblast našeho počínání, která je nahrazena technologiemi, nám otevře nový prostor pro další zkoumání. To je určitě pravda, stejně tak je pravda, že naše dovednosti z té uvolněné oblasti se začínají vytrácet a my se stáváme závislými na technologiích.

Pojďme tedy kreslit světlem. Máme v rukou mašinku, která dokáže propustit přesně dané množství světla na záznamové médium tak, aby vznikla fotografie. Záznamové médium má danou citlivost, musíme tedy zajistit odpovídající množství světla a to docílíme velikostí otvoru v objektivu a dobou, jakou bude objektivem světlo procházet, dva parametry - clona a čas. Tyto dva parametry nám umožní nastavit dobu osvitu, silné světlo a krátký čas, nebo slabší světlo s delší čas, zajistí nám, aby při proměnlivém osvětlení bylo médium exponováno podle jeho citlivosti. Z této prosté úvahy vychází expoziční automatika, z úvahy, že světlo je proměnlivé. Ano světlo je proměnlivé, jsou však situace, kdy se nemění, je vždy stejné.

Například slunečný den, ve stínu slunečného dne, po západu slunce, nebo doma u okna s venkovním rozptýleným světlem či umělým světlem. Čím více takových situací dokážeme poznat, tím méně se potřebujeme spoléhat na automatiku. Co je však podstatné pro tyto situace, my poznáme intenzitu světla, světla které odrazem od předmětu vykresluje obraz. Můžeme si pomoct ručním expozimetrem, měříme však stále dopadající světlo, učíme se ho poznávat. To je něco, co fotoaparáty od osmdesátých let minulého století nedělají, ty měří světlo odražené

Dopustím se velkého prohřešku, když budu tvrdit, že měření odraženého světla pro správnou expozici je technický konstrukt? Různé expozimetry vznikaly od třicátých let a vždy byla snaha je nějak přidělat na foťák, usnadnit fotografovi práci. Od sedmdesátých let minulého století je to vlastnost většiny fotoaparátů, vlastnost, bez které nemůže fungovat expoziční automatika. Je to prosté, fotoaparát s vestavěným expozimetrem změří světlo odražené od fotografovaného předmětu a dopočítá čas k nastavené cloně, nebo nastaví čas i clonu podle automatických programů. Cvak, cvak, to to fotí, skoro samo, tak proč konstrukt?

Je zřejmé, že snaha rozšířit fotografii mezi široké masy vedla k maximálnímu zjednodušení procesu pořízení fotografie. V osmdesátých letech mají expoziční automatiku nejdříve fotoaparáty pro veřejnost, profesionálové ji nepotřebují, rozumějí světlu. Potom se ale něco zlomí, jako by té snadnosti podlehli i profesionálové. A protože měření odraženého světla ve fotoaparátu není snadné, respektive je závislé na tom co fotíme, začal se vytvářet neuvěřitelný konstrukt pro správné měření odraženého světla. Tento konstrukt se do sebe snažil zakomponovat všechny dosavadní zkušenosti profesionálních fotografů, ale to stále nestačilo, tak se objevily různé korekce a korekce na korekce. Vrství se sofistikované funkce, jedna na druhou a z prostého měření dopadajícího světla se stal galimatyáš funkcí pro měření odraženého světla, který byl nakonec korunován histogramy a dokončen pseudo AI, která pozná co fotíme a vnutí nám svou představu dokonale exponované fotografie. Ehh. Vždyť stačí jen změřit dopadající světlo.

Nahlédnu-li do návodu k expozimetru Westom Master V z roku 1963, který měří odražené i dopadající světlo, je zde cítit ten rozpor. Každý odstavec, ať už k černobílé, nebo barevné fotografii, nebo jinak komplikovaným subjektům, začíná větou: ”nejlepších výsledků rozložení tonality dosáhneme měřením dopadajícího světla”, jedna věta a potom půl stránky, jak téhož dosáhnout při měření odraženého světla. Je ta úrověň abstrakce, měřit světlo z jiného směru, než kterým fotíme, tak komplikovaná na pochopení? O fotografech ze šedesátých let nemůžeme říct, že u nich zvítězila snadnost použití, ještě ty expozimetry nebyly součástí fotoaparátů. Je opravdu snáz představitelné měřit tonalitu obrazu, než si připustit, že světlo se přirozeně odrazí a obraz samo vykreslí? Nebo za to může Ansel Adams se svým tak těžko opakovatelným perfekcionalismem? Existuje velmi jednoduchý způsob jak pořídit fotografii s reálnou tonalitou, stačí měřit dopadající světlo. My však budeme běhat s expozimetrem a z blízka měřit to nejtmavší křoví a nejsvětlejší zeď, abychom dospěli ke stejnému závěru.

Aby mohla vzniknout fotografie, potřebuje světlo. Světlo se odrazí od fotografovaného předmětu, čímž vykreslí obraz na médium citlivé na světlo. Schopnost předmětu odrážet světlo, vytváří barvy a kontrast. Změříme-li světlo dopadající na předmět a podle něj nastavíme expozici, dostaneme skutečné barvy ve skutečné tonalitě. Budeme-li měřit světlo odražené od fotografovaného předmětu, musíme vědět co je tím předmětem a podle toho nastavit expozici. Přejeme-li si zaznamenat realitu, měli bychom měřit světlo dopadající, je-li však záměr kreativně realitu upravit, musíme expozici přizpůsobit našim záměrům a měřit i světlo odražené od pro nás podstatných předmětů.

Měříme-li světlo dopadající na předmět, nemůžeme přeexponovat, je to přirozené, máme pod kontrolou světlo. Právě z toho důvodu, je měření dopadajícího světla podstatné při focení na inverzní filmy (diapozitivy), ale také u digitálních fotoaparátů s malým dynamickým rozsahem. Zjednodušeně se dá říct, že měřením dopadajícího světla nastavíme horní hranici expozice a to za předpokladu, že záznamové médium zvládne alespoň +2 EV od neutrální šedé, než se začnou vytrácet detaily kresby. Rozsah tmavých tónů je dán dynamickým rozsahem záznamového média a jeho citlivostí na světlo, škála je podstatně širší.

To jsme však stále u měření světla, opravdu vždy potřebujeme měřit světlo? Jsou situace, kdy je světlo stabilní a ve stejné situaci vždy stejné? Ne vždy bylo možné světlo změřit, expozimetry nebyly, muselo se experimentovat. Tak vznikla metoda Sunny16, která říká, že s clonou f16 je za plného slunce čas roven nejbližší hodnotě k převrácené hodnotě citlivosti média. Například pro ISO 125, je to 1/125 a podobně pro jiné citlivosti. V ideálním případě jsou hodnoty Sunny16 stejné jako hodnoty měřeného dopadajícího světla. Zbývá dodat, že metoda platí v létě dvě hodiny po východu a dvě hodiny před západem slunce. Může se to zdát málo, ale je to velmi konkrétní a v létě celkem dlouhá doba pro focení. Nejde však jen o předměty jednoznačně na slunci, ale například o fotografii, kde podstatná je část osvětlená sluncem, i když je velmi malá a tím také těžko měřitelná expozimetrem, například obrysy siluety vykreslené jen protisvětlem. Jsou to přesně ty situace, kdy musíme vědět, automatika nepomůže. Aby se snáz s intenzitou světla pracovalo, zavedly se hodnoty EV, které pro danou citlivost udávají konkrétní kombinaci času a clony. Konkrétně za plného slunečního světla, jak je popsáno výše, je to EV15 pro citlivost média ISO 100. EV15 podle Sunny16 odpovídá cloně f16 a času 1/125 (čtvrtku EV můžeme zanedbat ) pro ISO 100, nebo f5.6 a čas 1/1000.

Rozsah EV za denního světla je 10 - 15, respektive 16 fotíme-li na sněhu, nebo hodně bílém písku. EV10 odpovídá intenzitě slunce těsně po západu slunce a EV11 těsně před západem slunce. EV12 - 15 poznáme podle stínů. Světlo s intenzitou EV15 je přímé slunce, kreslí ostré stíny. Polojasno s jasnými stíny, ale nejasnými kraji je EV14, nejasné stíny EV13 a žádné stíny EV12. Popsali jsem 6 expozičních hodnot, které jsou snadno rozpoznatelné i bez expozimetru. Pro nás je však nejzajímavější EV12, domnívám se, že pokryje drtivou většinu nastavení pro venkovní focení. Rozdíl expoziční hodnoty mezi přímým osvětlením sluncem a stínem, myslíme otevřený stín, je 3 expoziční hodnoty, tedy 15 - 3 = 12. Krajinky většinou vyfotíme na EV15, ale při focení lidí to není moc typické. Tvrdé stíny dělají tváře nepříjemně kontrastní, volíme tak většinou focení v otevřeném stínu s přesvětleným pozadím. Pozadí je přesvětlené podle intenzity světla, od EV15 až po EV13, nebo zůstane neutrální pro EV12, podstatné je, že portrét má správnou tonalitu.

Zabývám se převážně rodinnou fotografií, fotím děti, lidi a jejich vztah k okolí. Proto říkám, že EV12 venku bývá nastavením, které se celý den nemusí měnit. Prakticky to vypadá takto, založím film ISO 100, nastavím čas 1/1000 a clonu F2, dám foťák do kapsy a jdeme na procházku. Film snese pře-expozici několika EV, není potřeba se bát, že bude moc světla. Naopak, světlé pozadí je dobré pro dětské portréty. Bydlíme v lese, na jeho kraji vše funguje, když zajdeme do nějaké temnější části, prodloužím čas. Naopak, když děcka běhají v lese, kam svítí pruhy přímého slunce, počkám si na tu chvilku kdy je slunce zaleje, jen otočím clonou na 5.6 a mačkám spoušť. Je to velmi prosté, velmi naplňující, žádná automatika.

Práce se clonou v rozsahu f2 - f5.6 je velmi kreativní, na jedné straně otevřený stín a na druhé přímé sluneční světlo. Ne vždy je dobré použít tyto krajní hodnoty. Pro f2 je dobré, když je předmět v plném stínu a naopak f5.6, je-li na plném slunci. Boční světlo a protisvětlo nám nabízejí řadu kreativních možností. Kdybychom použili f2 pro boční světlo, bude osvětlená část obličeje bez detailů a při f5,6 by naopak stíny ztrácely detaily. Kontrast na plném slunci přesahuje dynamický rozsah filmů, musíme se tak pokusit udělat kompromis, o EV zvýšit tonalitu osvětlené části a o 2 EV snížit tonalitu stínů, to odpovídá nastavení f4. Fotíme-li v protisvětle, je vhodné ještě více vytáhnout stíny a použít f2.8.

Intenzitu světla venku jsme zredukovali na EV12 s korekcí 1-2 EV nahoru či dolu a potom EV15 na přímém slunci. Ano, používám expozimetr, ale to spíš pro potvrzení úsudku. Vždy se nejdříve snažím cítit světlo a potom měřím, nicméně neměřím každou fotku, jen když si nejsem jist. Dokážeme podobně zredukovat focení doma? Mám rád rozptýlené světlo od oken, je měkké a většinou stabilní, u mě doma je to EV7, někdy trochu více. EV7 je také spodní limit pro focení na film ISO100 s objektivem se světelností F2 a časem 1/30. Mým objektivem je 35mm, pro něj je 1/30 bezpečný čas pro zachování ostrosti, 1/15 je už velmi pomalé pro focení dětí, i když někdy může mít zajímavé kreativní výsledky.

Když se setmí, jsme odkázáni na umělé osvětlení, nebo dokonce focení při svíčkách. Ty svíčky jsou snazší, mají danou intenzitu, zde odpovídá EV4. Zde je dobré se opět zamyslet nad tím, co má být zaznamenáno, je naším záměrem navodit atmosféru osvětlení svíčkami, nebo předstírat fotografii při perfektním osvětlení? Moderní fotoaparát by takovou scénu vyhodnotil spíš jako EV3 a zcela by ignoroval, že záměrem je zaznamenat slabé světlo svíčky. Ještě modernější fotoaparát by zřejmě identifikoval svíčku a scénu by přizpůsobil pro slabší světlo, ale jen, když ta svíčka bude v záběru. V obou případech je to rozhodnutí udělané za fotografa, nechť se s tím každý srovná jak umí. Já mám na domácí focení jiný foťák s filmem ISO400 a 35mm objektivem se světelností f1.4, to mi umožní fotit časem 1/30 scény vyžadující EV 4. Nevejde se do kapsy, ale to doma nevadí.

Ještě jednou se vrátím k Anselu Adamsovi, zde citace z jeho knihy “The Camera”: “Když jsem pracoval v Yosemitech kolem roku 1920, expozice byly odvozeny od empirických metod a jako reference k tabulkám - každý nějakou měl a každá byla jiná. Učil jsem se ze zkušeností jak posoudit expozici v Yosemitech, kde bylo světlo celkem konzistentní.“ Pozorný čtenář tuší, co chci říct. Ansel Adams rozuměl světlu, až později měl na měření expozimetr, kterým si upřesnil svou úvahu o správné expozici. To je velký rozdíl od každého, kdo začínal s fotoaparátem s vestavěným expozimetrem, kdy se spíš hlídají krajní hodnoty a troufám si říct, že málokdo znal konkrétní hodnoty expozice, konkrétní EV. Mistři fotografie před expoziční automatikou rozuměli světlu, náš Josef Sudek rozuměl světlu, to jen s nástupem expoziční automatiky tato dovednost většinově vymizela.

Kresleme světlem, tvořme, není žádoucí každou tvář zarovnat na přesnou úroveň šedé, ani to není možné. Každá pleť má jiný odstín. Já dlouho používal metodu měření odraženého světla na spodní straně svého předloktí +1EV. Byla to takové moje “kalibrovaná” šedá karta, nicméně vnímání skutečného světla je přirozenější, rozvíjí naše smysly a otevírá nové kreativní možnosti. Když se nečekaně zatáhne, mrak jako deka a já stále fotím s nastavením EV12, je ten okamžik těžkého mraku zaznamenán. Zkusme změnit uvažování, nezarovnávejme tonalitu na nějaký kalibrovaný standard, zaznamenávejme obrazy včetně jejich jasných a temných okamžiků.

ISO 100

Fotografování při denním světle objektiv 35mm
EV
clona @ čas

světlo

16
15
14
13
12

f5.6 @ 1/1000


F2 @ 1/1000

Slunce na sněhu, písku, ...
Přímé sluneční osvětlení, ostré stíny
Polojasno, zřetelné stíny
Polojasno, nezřetelné okraje stínů
Siluety bez stínů, otevřený stín

11
10
9
8
7


f2 @ 1/125

f2 @ 1/30

Těsně před západem slunce
Těsně po západu slunce, světlý les
Hluboký les, těžké mraky, déšť, chumelenice
Interiéry velká okna
Interiéry malá okna

ISO 400

Fotografování při umělém osvětlení objektiv 35mm
EV
clona @ čas

světlo

6
5
4


f1.4 @ 1/30

Interiéry s běžným osvětlením
žárovka
Svíčky

Mobirise

Dvojitá chyba o které jsem nevěděl

Jsou situace, které ovlivní naše směřování a přitom prvotní úvaha je špatná. Respektive v mém případě, ani neexistovala, parametry té úvahy mi nebyly známy, zcela jsem je ignoroval. Udělal jsem dvě začátečnické chyby, které se shodou náhod vyrušily a já došel k dobrému výsledku. Měl jsem štěstí, že se to povedlo a že jsem dokázal opakovat stejné výsledky. Krásné zvětšeniny jsem nechal zarámovat s paspartou a byly dlouho u nás doma vystaveny. Už nejsou, nějaké spadly a nějaké se později asi vyměnily, možná někdy najdu negativ.

Bylo to začátkem devadesátých let, už byly dostupné lepší barevné filmy a rychlejší zpracování, měl jsem svou Prakticu BC1 a na Prahu se snesla krásná zima. Staré město pokryté sněhem je úžasné a to zvláště v noci. Vzal jsem stativ, Prakticu a šel fotit. Nebyl jsem sám, je řada fotografů, kteří čekají na tuto příležitost a navíc těch dobrých pozorovacích míst není v Praze zase tolik, tak jsem musel někdy počkat na místo pro stativ. Měl jsem na Praktice 50mm objektiv, potřeboval jsem odstup, aby se tam něco vešlo. Bylo to jak v pohádce, Zlatá ulička, Karlův most, Pražský hrad.

Měření světla v Praktice jsem zcela důvěřoval, o korekci expozice jsem toho moc nevěděl a tabulky doporučující konkrétní EV pro noční město jsem považoval za předpotopní. Mám přeci nejnovější techniku s časovou automatikou. Vybral jsem si pozorovací místo, usadil stativ, zaostřil a potom nastavil nejdelší možný čas zavíráním clony. Pamatuji-li si to dobře, Praktica ukazovala přený čas do 4 vteřin, potom tam byla dioda, která začala blikat při podexpozici. Když neblikala, měřila čas někde od 8 vteřin do 40 vteřin, delší čas automaticky neuměla. Já nastavil vždy ten nejdelší a co nejmenší clonu pro velkou hloubku ostrosti, to už jsem věděl.

Většinou jsem fotil černobíle, ale na zasněženou noční Prahu jsem si vzal barevný negativ, naštěstí ne ORWO, to by se to nepovedlo, ale tenkrát u nás nový a celkem dostupný Kodak Gold 200. Fotky byly výborné, připadal jsem si jako geniální fotograf. Ač jsem nenastavil žádnou korekci pro noční focení, přesto jsem měl velmi pěkné noční fotografie jako s korekcí cca -2, -3 EV. Nebe černé, lampy nepřesvětlené, stíny na sněhu pěkně tonálně vyvážené. Jak je to možné? Ano, nepočítal jsem reciproční chybu negativu při dlouhém čase. Reciproční chyba se vyrušila s chybou korekce expozice. Správně by tedy Kodak Gold 200 vyžadoval pro naměřenou expozici cca 30 vteřin 4x až 8x delší čas, tedy stejnou hodnotu jako korekci expozice pro noční fotografii při měření integrovaným expozimetrem.

Pro mě to ale bylo jen potvrzení kvality mé úžasné Prakticy, utvrzení se v dokonalostí časové automatiky. Kdybych byl tenkrát neměl dobře exponované noční fotografie, asi bych pátral čím to je. Takto mě dvojitá chyba držela v neznalosti, vezl jsem se na vlně snadnosti, nevědomé nevědomosti. Volba filmu byla další štěstí, kdybych fotil dlouhou expozici na můj do té doby běžný Fomapan 100, také by se to nepovedlo. Fomapan 100 je výborný film s klasickou emulzí, nicméně právě reciproční chyba je zde extrémní, časy přes jednu vteřinu to je jako přepadnout do jiného nepředvídatelného světa. Já fotil černobíle přes deset let, sám vyvolával, zkoušel jsem vyvolávat i barevně, ale dostupnost a rychlost barevné fotografie z minilabů devadesátých let mě svedla z cesty. Ve stejné, pro nás dynamické době otevřeného trhu, kdy najednou vše bylo dostupné, jsem si pořídil i ten stativ, tak se tyto dvě události odehrály v jeden čas.

Když jsem si později uvědomil svou dvojitou chybu a velkou dávku štěstí výběrem filmu, mluvil jsem o tom s dalšími fotografy amatéry a zjistil, že nejsem sám. Kolik takových chyb, které se vyruší a jsou nevědomky v osvědčených pracovních postupech fotografů? Ano učíme se z chyb, často se však soustředíme na parametr, který není až tak podstatný, zatímco jiný podstatný ignorujeme. Ansel Adams ve své knize “The Camera” zmiňuje zrcadlovku, nejmenuje, která měla v porovnání s bodovými expozimetry velmi přesné a opravdu bodové měření světla, nicméně se pozastavoval nad tím, že v návodu není zmínka o tom, jak s tím pracovat a stejně tak není ani v návodech k většině dalších fotoaparátů. 

Ansel Adams rozuměl světlu, jak vysvětluji v posledním článku “Znát a cítit světlo”, věděl jak nastavit fotoaparát pro správnou expozici, ale když byly k dispozici přesné expozimetry pro bodové měření, použil je ke korekci úsudku o zlomky EV. Domnívám se, že pro většinu fotografů co vyrostli s expoziční automatikou je to přesně obráceně, využívají velmi přesné měření pro expozici s chybou +/- 1 EV, nebo pro expozici volenou automatem. Často jsem se bavil s fotografy, jak používají funkci korekce expozice na fotoaparátech, nikdy mě to moc nepřesvědčilo, spíš se domnívám, že je to naučený postup, který kumuluje navzájem se rušící chyby kvalifikované dobrým výsledkem.

Leica - hodnota duše

Emoce spojené se značkou Leica, ať už ty pozitivní, nebo negativní, jsou velmi výrazné. Podobný fenomén najdeme i u jiných značek, většinou je to však dočasný trend, vlna, která přejde a je nahrazena jinou vlnou. Nějaké paralely bychom našli u aut, motorek, šperků a módy obecně, krbová kamna a tak můžeme dál a dál hledat ikonické předměty, nástroje, stroje a jiné spotřební či funkční materiály, které mají nadčasovou hodnotu. Ano nadčasovou, danou důvěrou, že když už tady jsou řadu let, tak tady také zůstanou a budou se vyrábět a vylepšovat a hlavně stále opravovat. Málokomu se ale podaří vyrobit něco, co je dokonalé už v první verzi jako je Leica M3 a ano, je možné ji stále opravit a to nejen přímo u výrobce, je zde řada malých dílen, které to umí. Současné M objektivy je možné použít na sedmdesát let starém fotoaparátu a opačně.

Důvěra spotřebitelů v kvalitu a dlouhověkost se odráží v ceně. Je jistě možné vyrobit podobný systém, ale získat si důvěru uživatelů trvá dlouhá desetiletí. Leica udělala v historii své přešlapy, sešla z cesty, nicméně M systém nikdy neopustila a dnes ze své historie právem těží. Uživatelé vědí, že investice do M systému není ztrátová, drží si svou cenu, je obchodním sběratelským a dnes i investičním artiklem. Raději bych zůstal jen u obchodního artiklu, ty druhé dva neúměrně zvyšují cenu některých kusů, které se tak pro obyčejného uživatele stávají nedosažitelnými. Nicméně těch praktických objektivů, summicronů a summiluxů je celá řada za rozumné peníze a v rozumné kvalitě, přesto že jim je někdy přes padesát let. Použil jsem vazbu “rozumné peníze”, měli bychom mluvit o ceně a hodnotě. Můžeme říct, že cena je vysoká, ale hodnota je odpovídající, jak dokládá historické srovnání cen, ne však přes peníze, ale přes cenu zlata.

V padesátých letech bylo možné koupit novou Leicu M3 s 50mm objektivem za unci zlata, která tehdy byla necelých 400 dolarů. Dnes tuto kombinaci v dobré kondici koupíme také za unci zlata. V šedesátých letech cena M4 s 50mm objektivem klesla ke 300 dolarům, stejně jako unce zlata. Současná cena M4 s objektivem je vyšší než unce zlata. V osmdesátých letech se M6 s 50mm Summicronem prodávala za 2000 dolarů a zlato po ropné krizi, kde dosáhlo v roce 1980 až 2500 dolarů a následně kleslo a v roce 1984 při představení M6 bylo 1000 dolarů za trojskou unci. Potřebujeme tedy dvě unce zlata na M6 s objektivem Summicron 50 a to platí i na koupi dnes použité M6 v dobré funkční kvalitě. M7 představená v roce 2002, v době nejnižší ceny zlata za pět dekád, necelých 500 dolarů za trojskou unci, stála s objektivem Summicron 50mm zhruba 3000 dolarů, to je šest uncí za M7 s objektivem. Nicméně o pár let později, kdy začal po buble-dot-com rychlý růst zlata, by byla za 3 unce, stejně jako v roce 2023, před opětovným růstem ceny zlata, dnes je M7 velmi málo a cena se základním objektivem necelé 2 unce zlata. Nová Leica M-P s 50mm Summicronem se prodává za něco více, než 2 trojské unce zlata.

Co můžeme z historie cen Leica M a zlata vyčíst? M3 a M4 komplety byly v době výroby za unci a dnes v době historicky nejvyšší ceny zlata by byly také za unci, M6 s objektivem byla za dvě a dnes je za necelé dvě unce, M7 komplet byl za tři a dnes za necelé dvě, podaří-li se nějakou dobrou sehnat, současná nová MP, M-A, M6 s kvalitním objektivem za necelé 3 trojské unce zlata. Digitální verze z hlediska stability ceny v rozmezí dekád nemá smysl srovnávat, možná nějaké sběratelské unikáty, ale produkční M9,10, 11, asi ne, ty budou mít cenu lapače prachu na poličce. Historické ceny zlata kopírují milníky vývoje, nebo spíš přešlapů západní civilizace. Velká hospodářská krize v roce 1930, odstoupení od zlatého standardu v roce 1970, ropná krize 1980, buble-dot-com v roce 2000, C-19 v roce 2019 a konečně začátek rozpadu liberalizmu v roce 2025 více než zdvojnásobil cenu zlata. Každá krize způsobí následný růst zlata.

V roce 2023 byla cena zlata podhodnocená, podobně jako v roce 2000 před pádem burzy, vývoj cen fotoaparátů a objektivů Leica, je těžké předvídat, nicméně se domnívám, že ty plně mechanické varianty s mosazným tělem, to je M3, M2, M4 a M7 a běžné produkční Leica M objektivy budou sledovat vývoj zlata, sníží tak rozdíl mezi novými a historickými mechanickými variantami. Rozumná tak je a bude investice do M těl a objektivů v rozsahu 1-2 uncí zlata.

Když jsem v roce 2016 koupil M-D, vzal jsem své dva nejcennější objektivy Summilux R 35 a Summicron R 90 do Vídně prodat a koupit nějaký starší Summicron M 35. Neměl jsem velká očekávání o hodnotě svých skel, o to více mě překvapilo, že za Summicron mi nabídli v podstatě mou kupní cenu před více jak deseti lety a za Summilux dokonce dvojnásob za co jsem ho před deseti lety kupoval a to byl objektiv ze sedmdesátých let. Celkem skoro 3 unce zlata. Měl jsem na výběr koupit dva Summicrony M - 35 a 75, nebo nový Summilux 35. Moc jsem neváhal, Summilux R 35 se stal na Leica R mým hlavním objektivem, mým hlavním viděním světa. Od té doby se na Leica objektivy a těla dívám jinak, sleduji ceny, zajímám se o charakter těch kouzelných sklíček a nadčasovou ergonomii eMek. Vrátil jsem se k filmu jako kreativnímu médiu a digitální svět nechávám plynout kolem. A když někam jedu, cítím se bezpečně jak indická žena ověšená zlatem, vím, že mám s sebou něco hodnotného, něco co můžu vyměnit za letenku domu.

To co dělá digitály špatnou investicí, je právě ta digitální technologie. Nikdo neví, co se s čipy stane za desítky let, budou stále funkční, nebo zkorodují? Seženeme ty baterie, které nejsou žádným standardem? Dnes se vede diskuze, zda Leica ještě dokáže opravit elektroniku v M6, která je “jen” pro měření světla. Vyrobili snad novou M6 proto, aby byla náhrada pro elektroniku z původní M6? Možná. U digitálů je to horší, je to jako kdyby se analogová M koupila s nekonečným filmem, který bude expirovat, jen nikdo neví kdy. Kouzlo analogů je právě to médium, které je díky výměnnosti nadčasové, je možné s ním experimentovat, vybírat z celé řady filmů různých charakteristik. Dokážeme si přiznat, že mechanická část má větší hodnotu, než elektronická a přistupovat k té elektronické jako k výměnnému modulu? Vím, těch pokusů tady bylo hodně, digitální záda, nějaká i existují, proč to někdo nepojme seriózně? Oddělit digitální část od mechanické, stejně jako s filmem. Místo toho přijde Leica s novými digitálními řadami, ano potřebuje prodávat, nedokáže žít z nekonečného používání dávno vyrobených produktů.

Nezbývá než vzdát hold Oskaru Barnackovi za jeho vynález kinofilmového fotoaparátu Ur-Leica, kterým nejen odstartoval vývoj filmových fotoaparátů, ale paralelně také filmů. Fotoaparát a médium měly možnost se nezávisle vyvíjet, později se ještě objektiv oddělil od těla a vývoj letěl po třech liniích - tělo, objektiv, film. Dnes je trend dát vše do jednoho, za pár let vyhodit a rychle nové. Strategie, která nedokáže uchovat žádnou hodnotu. Važme si tedy Leicy za její stále trvající vazbu ke svým kořenům, která spolu s kvalitou provedení vytváří nadčasovou hodnotu krytou zlatem.

‌

Drag and Drop Website Builder