Žijeme v době, kdy je běžné spoléhat se na technologie. Víme však ještě co vše je uděláno za nás? Prokazatelně se nám vytrácejí dovednosti, které jsme dříve měli, nebo je rovnou vynechali, protože je nahradily technologie. Pěkným příkladem je používání navigace a to nejen v autě. Je to velmi pohodlné, nicméně to spolehnutí se na navigaci nám nerozvíjí smysl pro orientaci, přestáváme rozumět mapám, navigaci si pustíme i na cestě, po které jedeme častokrát, to přeci abychom věděli kdy dojedeme a zda není nějaká nehoda na cestě. Vše je orientované na každou minutu našeho času a s tím nám technologie pomáhají. Nebo ne? Zkuste jet na nové místo, někam kde jste ještě nebyli, bez navigace. Octnete se v úplně jiném světě a to ne proto, že se ztratíte, ale proto, že vnímáte, víte kam jedete, kterým směrem, pozorujete orientační body, vnímáte celou cestu, žijete.
Jak souvisí navigace se světlem? Fotografie je kreslení světlem a to světlo pro stvoření fotografie jsme přestali vnímat někdy v osmdesátých letech minulého století, od té doby se spoléháme na expoziční automatiku. Expoziční automatika má určitě smysl, stejně jako navigace, omezuje však naše vnímání světla. Světla které tvoří vizuální vjem, který bychom rádi zaznamenali tak, jak si přejeme my a ne tak, jak rozhodne technologie. Domnívám se, že technologie by měly být diskrétní a ve své specializaci oddělitelné. Mělo by být na nás, jak daleko si je pustíme a co jim přenecháme. Zastánci technologií říkají, že každá oblast našeho počínání, která je nahrazena technologiemi, nám otevře nový prostor pro další zkoumání. To je určitě pravda, stejně tak je pravda, že naše dovednosti z té uvolněné oblasti se začínají vytrácet a my se stáváme závislými na technologiích.
Pojďme tedy kreslit světlem. Máme v rukou mašinku, která dokáže propustit přesně dané množství světla na záznamové médium tak, aby vznikla fotografie. Záznamové médium má danou citlivost, musíme tedy zajistit odpovídající množství světla a to docílíme velikostí otvoru v objektivu a dobou, jakou bude objektivem světlo procházet, dva parametry - clona a čas. Tyto dva parametry nám umožní nastavit dobu osvitu, silné světlo a krátký čas, nebo slabší světlo s delší čas, zajistí nám, aby při proměnlivém osvětlení bylo médium exponováno podle jeho citlivosti. Z této prosté úvahy vychází expoziční automatika, z úvahy, že světlo je proměnlivé. Ano světlo je proměnlivé, jsou však situace, kdy se nemění, je vždy stejné.
Například slunečný den, ve stínu slunečného dne, po západu slunce, nebo doma u okna s venkovním rozptýleným světlem či umělým světlem. Čím více takových situací dokážeme poznat, tím méně se potřebujeme spoléhat na automatiku. Co je však podstatné pro tyto situace, my poznáme intenzitu světla, světla které odrazem od předmětu vykresluje obraz. Můžeme si pomoct ručním expozimetrem, měříme však stále dopadající světlo, učíme se ho poznávat. To je něco, co fotoaparáty od osmdesátých let minulého století nedělají, ty měří světlo odražené
Dopustím se velkého prohřešku, když budu tvrdit, že měření odraženého světla pro správnou expozici je technický konstrukt? Různé expozimetry vznikaly od třicátých let a vždy byla snaha je nějak přidělat na foťák, usnadnit fotografovi práci. Od sedmdesátých let minulého století je to vlastnost většiny fotoaparátů, vlastnost, bez které nemůže fungovat expoziční automatika. Je to prosté, fotoaparát s vestavěným expozimetrem změří světlo odražené od fotografovaného předmětu a dopočítá čas k nastavené cloně, nebo nastaví čas i clonu podle automatických programů. Cvak, cvak, to to fotí, skoro samo, tak proč konstrukt?
Je zřejmé, že snaha rozšířit fotografii mezi široké masy vedla k maximálnímu zjednodušení procesu pořízení fotografie. V osmdesátých letech mají expoziční automatiku nejdříve fotoaparáty pro veřejnost, profesionálové ji nepotřebují, rozumějí světlu. Potom se ale něco zlomí, jako by té snadnosti podlehli i profesionálové. A protože měření odraženého světla ve fotoaparátu není snadné, respektive je závislé na tom co fotíme, začal se vytvářet neuvěřitelný konstrukt pro správné měření odraženého světla. Tento konstrukt se do sebe snažil zakomponovat všechny dosavadní zkušenosti profesionálních fotografů, ale to stále nestačilo, tak se objevily různé korekce a korekce na korekce. Vrství se sofistikované funkce, jedna na druhou a z prostého měření dopadajícího světla se stal galimatyáš funkcí pro měření odraženého světla, který byl nakonec korunován histogramy a dokončen pseudo AI, která pozná co fotíme a vnutí nám svou představu dokonale exponované fotografie. Ehh. Vždyť stačí jen změřit dopadající světlo.
Nahlédnu-li do návodu k expozimetru Westom Master V z roku 1963, který měří odražené i dopadající světlo, je zde cítit ten rozpor. Každý odstavec, ať už k černobílé, nebo barevné fotografii, nebo jinak komplikovaným subjektům, začíná větou: ”nejlepších výsledků rozložení tonality dosáhneme měřením dopadajícího světla”, jedna věta a potom půl stránky, jak téhož dosáhnout při měření odraženého světla. Je ta úrověň abstrakce, měřit světlo z jiného směru, než kterým fotíme, tak komplikovaná na pochopení? O fotografech ze šedesátých let nemůžeme říct, že u nich zvítězila snadnost použití, ještě ty expozimetry nebyly součástí fotoaparátů. Je opravdu snáz představitelné měřit tonalitu obrazu, než si připustit, že světlo se přirozeně odrazí a obraz samo vykreslí? Nebo za to může Ansel Adams se svým tak těžko opakovatelným perfekcionalismem? Existuje velmi jednoduchý způsob jak pořídit fotografii s reálnou tonalitou, stačí měřit dopadající světlo. My však budeme běhat s expozimetrem a z blízka měřit to nejtmavší křoví a nejsvětlejší zeď, abychom dospěli ke stejnému závěru.
Aby mohla vzniknout fotografie, potřebuje světlo. Světlo se odrazí od fotografovaného předmětu, čímž vykreslí obraz na médium citlivé na světlo. Schopnost předmětu odrážet světlo, vytváří barvy a kontrast. Změříme-li světlo dopadající na předmět a podle něj nastavíme expozici, dostaneme skutečné barvy ve skutečné tonalitě. Budeme-li měřit světlo odražené od fotografovaného předmětu, musíme vědět co je tím předmětem a podle toho nastavit expozici. Přejeme-li si zaznamenat realitu, měli bychom měřit světlo dopadající, je-li však záměr kreativně realitu upravit, musíme expozici přizpůsobit našim záměrům a měřit i světlo odražené od pro nás podstatných předmětů.
Měříme-li světlo dopadající na předmět, nemůžeme přeexponovat, je to přirozené, máme pod kontrolou světlo. Právě z toho důvodu, je měření dopadajícího světla podstatné při focení na inverzní filmy (diapozitivy), ale také u digitálních fotoaparátů s malým dynamickým rozsahem. Zjednodušeně se dá říct, že měřením dopadajícího světla nastavíme horní hranici expozice a to za předpokladu, že záznamové médium zvládne alespoň +2 EV od neutrální šedé, než se začnou vytrácet detaily kresby. Rozsah tmavých tónů je dán dynamickým rozsahem záznamového média a jeho citlivostí na světlo, škála je podstatně širší.
To jsme však stále u měření světla, opravdu vždy potřebujeme měřit světlo? Jsou situace, kdy je světlo stabilní a ve stejné situaci vždy stejné? Ne vždy bylo možné světlo změřit, expozimetry nebyly, muselo se experimentovat. Tak vznikla metoda Sunny16, která říká, že s clonou f16 je za plného slunce čas roven nejbližší hodnotě k převrácené hodnotě citlivosti média. Například pro ISO 125, je to 1/125 a podobně pro jiné citlivosti. V ideálním případě jsou hodnoty Sunny16 stejné jako hodnoty měřeného dopadajícího světla. Zbývá dodat, že metoda platí v létě dvě hodiny po východu a dvě hodiny před západem slunce. Může se to zdát málo, ale je to velmi konkrétní a v létě celkem dlouhá doba pro focení. Nejde však jen o předměty jednoznačně na slunci, ale například o fotografii, kde podstatná je část osvětlená sluncem, i když je velmi malá a tím také těžko měřitelná expozimetrem, například obrysy siluety vykreslené jen protisvětlem. Jsou to přesně ty situace, kdy musíme vědět, automatika nepomůže. Aby se snáz s intenzitou světla pracovalo, zavedly se hodnoty EV, které pro danou citlivost udávají konkrétní kombinaci času a clony. Konkrétně za plného slunečního světla, jak je popsáno výše, je to EV15 pro citlivost média ISO 100. EV15 podle Sunny16 odpovídá cloně f16 a času 1/125 (čtvrtku EV můžeme zanedbat ) pro ISO 100, nebo f5.6 a čas 1/1000.
Rozsah EV za denního světla je 10 - 15, respektive 16 fotíme-li na sněhu, nebo hodně bílém písku. EV10 odpovídá intenzitě slunce těsně po západu slunce a EV11 těsně před západem slunce. EV12 - 15 poznáme podle stínů. Světlo s intenzitou EV15 je přímé slunce, kreslí ostré stíny. Polojasno s jasnými stíny, ale nejasnými kraji je EV14, nejasné stíny EV13 a žádné stíny EV12. Popsali jsem 6 expozičních hodnot, které jsou snadno rozpoznatelné i bez expozimetru. Pro nás je však nejzajímavější EV12, domnívám se, že pokryje drtivou většinu nastavení pro venkovní focení. Rozdíl expoziční hodnoty mezi přímým osvětlením sluncem a stínem, myslíme otevřený stín, je 3 expoziční hodnoty, tedy 15 - 3 = 12. Krajinky většinou vyfotíme na EV15, ale při focení lidí to není moc typické. Tvrdé stíny dělají tváře nepříjemně kontrastní, volíme tak většinou focení v otevřeném stínu s přesvětleným pozadím. Pozadí je přesvětlené podle intenzity světla, od EV15 až po EV13, nebo zůstane neutrální pro EV12, podstatné je, že portrét má správnou tonalitu.
Zabývám se převážně rodinnou fotografií, fotím děti, lidi a jejich vztah k okolí. Proto říkám, že EV12 venku bývá nastavením, které se celý den nemusí měnit. Prakticky to vypadá takto, založím film ISO 100, nastavím čas 1/1000 a clonu F2, dám foťák do kapsy a jdeme na procházku. Film snese pře-expozici několika EV, není potřeba se bát, že bude moc světla. Naopak, světlé pozadí je dobré pro dětské portréty. Bydlíme v lese, na jeho kraji vše funguje, když zajdeme do nějaké temnější části, prodloužím čas. Naopak, když děcka běhají v lese, kam svítí pruhy přímého slunce, počkám si na tu chvilku kdy je slunce zaleje, jen otočím clonou na 5.6 a mačkám spoušť. Je to velmi prosté, velmi naplňující, žádná automatika.
Práce se clonou v rozsahu f2 - f5.6 je velmi kreativní, na jedné straně otevřený stín a na druhé přímé sluneční světlo. Ne vždy je dobré použít tyto krajní hodnoty. Pro f2 je dobré, když je předmět v plném stínu a naopak f5.6, je-li na plném slunci. Boční světlo a protisvětlo nám nabízejí řadu kreativních možností. Kdybychom použili f2 pro boční světlo, bude osvětlená část obličeje bez detailů a při f5,6 by naopak stíny ztrácely detaily. Kontrast na plném slunci přesahuje dynamický rozsah filmů, musíme se tak pokusit udělat kompromis, o EV zvýšit tonalitu osvětlené části a o 2 EV snížit tonalitu stínů, to odpovídá nastavení f4. Fotíme-li v protisvětle, je vhodné ještě více vytáhnout stíny a použít f2.8.
Intenzitu světla venku jsme zredukovali na
EV12 s korekcí 1-2 EV nahoru či dolu a potom EV15 na přímém slunci. Ano, používám expozimetr, ale to spíš pro potvrzení úsudku. Vždy se nejdříve snažím cítit světlo a potom měřím, nicméně neměřím každou fotku, jen když si nejsem jist. Dokážeme podobně zredukovat focení doma? Mám rád rozptýlené světlo od oken, je měkké a většinou stabilní, u mě doma je to EV7, někdy trochu více. EV7 je také spodní limit pro focení na film ISO100 s objektivem se světelností F2 a časem 1/30. Mým objektivem je 35mm, pro něj je 1/30 bezpečný čas pro zachování ostrosti, 1/15 je už velmi pomalé pro focení dětí, i když někdy může mít zajímavé kreativní výsledky.
Když se setmí, jsme odkázáni na umělé osvětlení, nebo dokonce focení při svíčkách. Ty svíčky jsou snazší, mají danou intenzitu, zde odpovídá
EV4. Zde je dobré se opět zamyslet nad tím, co má být zaznamenáno, je naším záměrem navodit atmosféru osvětlení svíčkami, nebo předstírat fotografii při perfektním osvětlení? Moderní fotoaparát by takovou scénu vyhodnotil spíš jako EV3 a zcela by ignoroval, že záměrem je zaznamenat slabé světlo svíčky. Ještě modernější fotoaparát by zřejmě identifikoval svíčku a scénu by přizpůsobil pro slabší světlo, ale jen, když ta svíčka bude v záběru. V obou případech je to rozhodnutí udělané za fotografa, nechť se s tím každý srovná jak umí. Já mám na domácí focení jiný foťák s filmem ISO400 a 35mm objektivem se světelností f1.4, to mi umožní fotit časem 1/30 scény vyžadující EV 4. Nevejde se do kapsy, ale to doma nevadí.
Ještě jednou se vrátím k Anselu Adamsovi, zde citace z jeho knihy “The Camera”: “Když jsem pracoval v Yosemitech kolem roku 1920, expozice byly odvozeny od empirických metod a jako reference k tabulkám - každý nějakou měl a každá byla jiná. Učil jsem se ze zkušeností jak posoudit expozici v Yosemitech, kde bylo světlo celkem konzistentní.“ Pozorný čtenář tuší, co chci říct. Ansel Adams rozuměl světlu, až později měl na měření expozimetr, kterým si upřesnil svou úvahu o správné expozici. To je velký rozdíl od každého, kdo začínal s fotoaparátem s vestavěným expozimetrem, kdy se spíš hlídají krajní hodnoty a troufám si říct, že málokdo znal konkrétní hodnoty expozice, konkrétní EV. Mistři fotografie před expoziční automatikou rozuměli světlu, náš Josef Sudek rozuměl světlu, to jen s nástupem expoziční automatiky tato dovednost většinově vymizela.
Kresleme světlem, tvořme, není žádoucí každou tvář zarovnat na přesnou úroveň šedé, ani to není možné. Každá pleť má jiný odstín. Já dlouho používal metodu měření odraženého světla na spodní straně svého předloktí +1EV. Byla to takové moje “kalibrovaná” šedá karta, nicméně vnímání skutečného světla je přirozenější, rozvíjí naše smysly a otevírá nové kreativní možnosti. Když se nečekaně zatáhne, mrak jako deka a já stále fotím s nastavením EV12, je ten okamžik těžkého mraku zaznamenán. Zkusme změnit uvažování, nezarovnávejme tonalitu na nějaký kalibrovaný standard, zaznamenávejme obrazy včetně jejich jasných a temných okamžiků.