Slovo nejvyššího významu v tisícileté lidské historii, už od neolitu je symbolem bohatství, pravidelnosti, duchovnosti, sdílení, lásce k zemi, řemeslu. Chléb nás doprovází po dlouhá tisíciletí, chléb jako symbol nasycení ve svém nejširším slova smyslu. I kdybychom se věnovali striktně jen nutričním hodnotám, širší smysl nás bude provázet při každém zakrojení čerstvého pecenu chleba. Právě v tomto smyslu bychom si měli představit náš budoucí chléb. Ať upečeme cokoli, bude to Náš chléb. Zde zájmeno “náš” vždy bude symbolem sdílení, radosti a bohatství všedního dne.
Můžeme upéct sváteční chléb z výběrové mouky, může být obohacený ořechy, nebo chléb nutričně dokonalý, chléb s minimálními náklady a nebo nějakou variantu ovlivněnou kulturními nebo náboženskými tradicemi. Pro každého to bude něco jiného, proto je důležité, mít základní představu proč péct chléb a jaký a k té představě se přes nesčetné pokusy blížit. Každý má jiné vstupní podmínky, každý má svůj vlastní chléb. Abychom dosáhli své představy o chlebu, budeme muset ovládnout čtyři disciplíny - volbu mouky, přípravu kvásku, kynutí a pečení.
Základní recept na chlebové těsto je až neuvěřitelně prostý. Půl kila mouky, kvásek, lžíci soli, lžíci kmínu a voda na zadělání. Mouku, kmín a sůl smícháme za sucha, přidáme kvásek, hrnek vody a druhý podle potřeby. Zaděláváme do konzistence tužšího těsta, asi tak tuhého, aby se ještě dalo zadělat vařečkou, táhne se, drží tvar, ale postupně se sesedá. Těsto necháme odpočinout aspoň půl hodny a opět zaděláme, to už se krásně táhne. Konzistence je zásadní pro tvar bochníku a jeho nadýchanost a aby to nebylo jednoduché závisí také na typu mouky. Moc tuhé těsto nerado kyne, voda v řídkém těstě dělá žádané velké bubliny v upečeném chlebu, ale bude vyžadovat formu. Musíme najít “svou” cestu, která je definovaná použitými ingrediencemi. Každopádně doporučuji začít péct ve formě, aby se chléb neroztekl po troubě.
Já si mouku melu sám v domácím mlýnku, aby byla opravdu celozrnná. Takové mletí je terminologicky šrotování, kde se zrno zcela rozemele a dochází i k rozrušení buněčných struktur sacharidů a bílkovin - lepku. Narušení buněčných obalů podporuje lepší kvašení, ale na druhou stranu lepek ztrácí vazebnou sílu a tak má těsto po kvašení tendenci rychle klesat (více o problematice píšu v článku “o mouce”). Proto jsem začal přidávat koupenou chlebovou špaldovou mouku a pokusy došel k poměru 150g doma mleté špaldové, 200g kupované chlebové špaldové, 150g doma mletého žita a kvásek ze 100g doma mletého žita.
Doma mletá celozrnná mouka pojme více vody, než klasicky mletá mouka. Měla by kynout pomalu a v chladu, pro mě je chlad = 15°C ve sklepě. Těsto zadělám večer, nechám přes noc vykynout, ráno přeložím a nechám opět vykynout. Odpoledne ještě jednou přeložím a dám péct. Počet přeložení může být i větší, při každém přeložení se do těsta dostane čerstvá mouka, která může kvasit = kynout, nicméně i tak může těsto “překynout”, je tedy zapotřebí vyladit kdy a kolikrát překládat v závislosti na použité mouce a teplotě.
Podstata kynutí kváskového chleba je fermentace, které se účastní i lepek. Lepek fermentací povoluje vazby a těsto se stává tekutějším. Každé těsto se při prvním kynutí stane řidším, nicméně při použití klasické bílé hladké mouky je tento jev velmi výrazný. Částečně je to možné spravit přidáním mouky při překládání, ale ta opět kvasí a těsto řídne. Rozhodně bych neváhal používat na pečení formu, dokud se nepodaří dokonale odladit počáteční konzistenci těsta pro každou konkrétní mouku.
Překládání je nejkrásnější část přípravy těsta, kontakt s jemným těstem je pohlazením pro ruce a duši, je to velmi jemná práce. Na stůl nasypu silnou vrstvu mouky a velkou klasickou gumovou stěrkou pomůžu těstu ven z mísy, po prvním kynutí stále lepí. Těsto leží v mouce, přeložím ho napůl, pomáhám si stěrkou. Přeložím křížem, lepková vlákna se natahují a těsto klesá, počkám až klesne a opět přeložím, opakuji asi pětkrát, potom už jsou ta vnitřní vlákna tak napnutá, že už bych potřeboval na přeložení stlačit těsto silou, to je čas na další kynutí.
U nás půl roku hoří klasická kamna na dřevo s plotnou a troubou. Když hoří v kamnech, trouba je stále připravená nejen na chléb, když ne, peču v Remosce, máme světle zelenou z konce minulého století. Před druhým přeložením si rozpálím Remosku asi na čtvrt hodiny. Přeložené těsto dám rovnu do Remosky bez dalšího kynutí. To je postup, ke kterému jsem dospěl, ale u každé pece, nebo trouby to bude jiné. V troubě u kamen na dřevo peču také po druhém přeložení a sázím do rozpálené formy když je roztopená na 230°C, nepřikládám do kamen, během 40 minutového pečení teplota klesne asi na 200°C.
Chléb z Remosky a z kamen je velmi rozdílný. Ten z Remosky má hodně propečenou silnou vrchní stranu s obrovskými prasklinami a jen lehce propečenou spodní stranu. Ano, Remoska peče ze shora, nicméně ten unikát je v tom, že pod víkem se drží vlhkost, tak se chléb nahoře nepřipálí přesto, že topná spirála je velmi blízko těsta. Není tam žádný termostat, jen spirála 500Wh a to je přesně kolik se tam za hodinu pečení protopí.
Chléb z kamen je něco úplně jiného, má tenkou tmavou kůrku a uvnitř je vlhčí. Peču po druhém přeložení, tak je kůrka opět opět popraskaná, často se dělá velká prasklina podle posledního překladu. Mám-li kamna přehřátá, stane se, že se rychle zapeče zvenku a už vnitřní tlak nestačí na vytvoření prasklin, chléb je pak menší, hutnější. Nastavit správně v kamnech na dřevo teplotu vyžaduje zkušenosti, v topeništi musí být dřevo už jen řežavé, aby se trouba už dále nezahřívala. Obě varianty mého chleba mám rád a je příjemné mít změnu. Je to také doložení tvrzení, že každá fáze přípravy má svůj význam a může mít kreativní záměr.
Klasický postup by byl nechat těsto vykynout v ošatce a potom sázet do rozpálené pece, jejímž hlavním charakterem je rozpálené dno s obrovskou tepelnou kapacitou a postupné chladnutí. Imitovat troubou pec je velmi těžké. Je možné koupit kámen na pečení chleba v troubě, který se rozpálí, nebo rozpálit nějakou těžkou mísu. Lepší zkušenosti mám spíš s tepelně dobře vodivou nádobou, která dále přejímá teplo z pečící trouby, zatímco rozpálená mísa se schladí chlebem a potom už zespoda dostatečně nepeče a výsledkem je chléb s vlhkou spodní kůrkou.
S troubami je to těžké, podle mých zkušeností jejich termostaty neodpovídají skutečnosti a mají malý topný výkon. Podaří-li se nějakou běžnou troubu rozpálit na teplotu kolem 230°C, tak ji vložení chleba spojené s vyvětráním tak ochladí, že zpět na požadovanou teplotu to trvá dlouhé minuty. Tato skutečnost ovlivňuje, v jaké fázi kynutí začít péct. V ošatce vyknutý bochník potřebuje aspoň 10 minut vysoké teploty a pak dopéct na 180°C. Ve většině případů spíš skončíme u mého postupu, trouba 200°C a pečeme hodinu hned po druhém překládání, chléb v troubě dokyne. Tato metoda ovšem ve většině případů vyžaduje formu na udržení tvaru chleba.
Pečení chleba by měla být rutina snadno zapracovatelná do běžného dne. Není problém vymyslet super komplikovaný postup pečení, který bude imitovat původní pece, je však nepravděpodobné, že tak budeme péct často. Když se peklo v peci, rozpálila se pec, vložil se chléb, vyjmul se chléb. Pec postupně chladla, chléb se ke konci “jen” dopékal a tak se doba pečení určitě nemusela měřit na přesné jednotky minut. Nebojme se experimentovat, najděme si svůj postup pro pravidelné pečení.