Cesta k nezávislosti

Zima nás naučila, že nezávislost má mnoho rozměrů, k té potravinové nezávislosti máme ještě daleko

Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder

Běžná domácí jídla

Běžná domácí jídla a jejich varianty nebyly zaznamenávány, nebylo to zapotřebí. Byla to rutina, která se předává aktivní účastí, beze slov, převzetím odpovědnosti. Když vychladly poslední domácí pece, ti co je roztápěli odešli, nebylo kde se zeptat jak se u nás doma pekl chléb.

Zůstala nám jen představa, někdy záznam kterému říkáme recept. Tento recept však neobsahuje široké spektrum vlivů a parametrů, které byly místní a umožnily vznik dokonalého pokrmu vhodného pro pravidelnou stravu.

Každý jsme to zažil, povzdech, to dělala máma, nebo babička. Někdy ten recept i najdeme, ale to bývají jen sumarizované poznámky, které vyžadují náročnou časově místní dekonstrukci a potom pokusy a opakování, které může vést opět k nejvyššímu dosažitelnému statusu - běžné domácí jídlo.

Naše cesta k nezávislosti

Zima 20/21 byla ta, o které se vyprávělo, že bývala jen za našeho dětství. Sníh ležel dole v rokli až do dubna. Cesta nahoru k hájovně byla zasněžená, nebo s ledovými kolejemi, dlouho trvalo než se na dně kolejí objevila rozbahněná lesní prst. Vyjet nahoru byla taková loterie, buď to vyjde nebo ne, každý metr se počítá, každý metr šetřil naše síly při zásobování hájovny. Ta zima nás naučila, že nezávislost má mnoho rozměrů, k té potravinové nezávislosti jsme měli ještě daleko.

Snažili jsme se na zimu připravit, ve sklepě jsme uložili osm beden jablek. Bohužel je našel plch, roztomilé zvířátko a my bychom mu nějaké to jablko dopřáli, ale musí nakousnout všechny? Naštěstí pak konečně usnul a aspoň pár bedýnek nám nechal neporušených. Pšenice a žita jsme měli dost aspoň do té doby, než sleze sníh. Náš jídelníček se víceméně skládal z chleba, mazanců, štrůdlů, těstovin s rajčaty z konzerv a cizrna na všechny způsoby, hlavně humus s čerstvou italskou fokaciou, červené fazole a nějaké ty brambory. Ještě tu byly jáhly a oves, tak vlastně to není tak krátký seznam. Co jsme museli stále doplňovat byly mléčné výrobky, vejce, olivový olej a nedokázali jsme se ještě zbavit setrvačné závislosti na pochutinách.

Ostatně byla to Covidová zima, nakupování nebylo nic příjemného, byli jsme hozeni do nastalé situace bez přípravy. Hájovna měla starý sporák na tuhá paliva s plotnou a krbová kamna. Na přípravu dřeva nebylo moc času, nepředpokládali jsme, že tady budeme trávit celou zimu. Když mrzlo, ráno byla zima, zato večer jsme tady běhali v tričkách. Dnes jsem rád, že se to stalo, bez Covidu bychom se sem tak rychle nepřestěhovali.

Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder
Mobirise Website Builder

O mouce

Obiloviny provází lidstvo od nepaměti. Jsou a vždy byly základním zdrojem energie, jen použití a zpracování se lišilo kraj od kraje, zem od země, podle toho, jaké obiloviny kde plodily nejvíce. Mezi hvězdy vždy patřila pšenice a také se tak nechtěně stala obětí lidského zájmu.

Oves, žito, ječmen, měly vždy větší výnos, než pro lidstvo nejvíce ceněná pšenice. Tak jsme ji začali šlechtit a vylepšovat, až nakonec vytlačila místně původní plodiny. Ještě ve třicátých letech minulého století dělalo žito 30% produkce obilovin, postupně však bylo vytlačováno a to i poválečnými nařízeními podporujícím pšenici a dnes jsou to jen jednotky procent. Proso je okrajové, ječmen se drží díky pivovarnictví.

Největší změny ve stravování a používání pšenice začaly mnohem dříve a to s rozšířením “moderních” mlýnů a používáním droždí. Celosvětové uznání a zásadní změnu ve stylu pečení způsobila kaiserka, neboli Vídeňský chléb podávaný během Světové výstavy v roce 1867 v Paříži. Vídeňští pekaři byli žádáni o tajný recept, ti však žádný neměli: “používáme maďarskou mouku a droždí (press-yeast) a tyto ingredience mícháme v čistotě s péčí a inteligencí”.

Snaha o jemný chléb bez kyselosti, kterou má na svědomí mléčné kvašení, začala mnohem dříve. Pekaři experimentovali se “sladkým” kvašením, které měnilo cukr na alkohol a oxid uhličitý, kvasinky z pivovarů fungovaly výborně. Když však pivovary přecházely z piva typu “Ale” na ležáky se spodním kvašením, přišli pekaři o zdroj kvasinek. Proto byla vypsána soutěž na výrobu kvalitních pekařských kvasinek, kterou vyhrál v roce 1850 Adolf Ignaz Mautner kvasinkami - droždím (press-yeast), které položily základ vídeňskému chlebu, kaiserce.

Nebylo to ale jen to droždí, druhá komponenta byla mouka z “maďarského mlýnu”, která byla klíčovou komponentou, aniž by to pekaři věděli. Mlynáři se snažili vyrobit nejen co nejjemnější mouku, ale i další žádané frakce mouky a krupek. Podařilo se jim ještě něco navíc. Podstata mletí v maďarském horním mlýnu je dezintegrace zrna pšenice mletím zrna kameny, které nejsou těsně u sebe. Zrno se tak “rozdrobí” a následně důsledně třídí na různé frakce mouky od hladké po hrubou, krupky, klíčky a otruby. Dalším zkoumáním se ukázalo, že buňky lepku nejsou úplně rozdrcené, ale jsou stále chráněny buněčným obalem.

Kaiserka je z jemné hladké mouky, ale proces mletí v horním mlýnu poskytne jinou mouku, než na jakou byli pekaři zvyklí. Droždím iniciované kynutí nejprve rozloží škroby na cukr a potom cukry na alkohol a oxid uhličitý, který má na svědomí pověstnou nadýchanost pečiva. Lepek, chráněný buněčným obalem se fermentace neúčastní, ale zato poskytuje pevnou vazebnou síť pro nadýchané pečivo.

V hladké mouce ze spodního mlýna, neboli šrotovače používaného v různých formách od neolitu, kde jsou buňky lepku částečně rozdrceny, dochází k porušení jejich vazebných vlastností a těsto není tak nadýchané. Na druhou stranu rozdrcené buňky lepku a sacharidů snáze fermentují širokým spektrem kvasinek a bakterií obsažených v kvásku. Oproti tomu bylo moderní kvašení nejen bez kyselosti, ale také výrazně rychlejší, nicméně naše trávící soustava si musela začít zvykat na nekvašený lepek.

Úspěch kaiserky byl, jak už tomu v historii bývá, náhodný. Důsledky však značné, na naše stoly vtrhlo ve velkém bílé pečivo a už tam zůstalo. Více jak století roste zastoupení bílého pečiva v našem jídelníčku a podporuje šlechtění vysoce produktivní pšenice. Můžeme se jen ptát, co to dělá s námi, lidmi, je to pro nás dobré? Alergie na lepek jsou novou civilizační chorobou a my se tomu ani nemůžeme divit. Dosáhli jsme obrovské produkce, skoro neomezeně zvýšili trvanlivost mouky a také o něco přišli. Je čas se vrátit o století zpátky?

Masanobu Fukuaoka ve své knize Revoluce jednoho stébla trávy píše: “Aby se namlela rýže na mouku, nejprve je leštěna – to znamená, že z ní udělají bílou rýži - zrno se oloupe, odstraní se klíček a otruba, které jsou základem dobrého zdraví, a ponechají se zbytky. Takže cílem této technologie je rozbít celé zrno na neúplné vedlejší produkty. Pokud se snadno stravitelná bílá rýže stane základem denního jídelníčku, ve stravě budou chybět živiny a nezbytnými se stanou doplňky stravy.” Píše o rýži, s obilím je to ale stejně, je tedy kaiserka, produkt krásné bílé mouky a droždí, nečím více než lidským rozmarem?

Kyselo

V lednu nás skolil Covid, byl jsem v hájovně sám v izolaci, četl jsem Němcové Babičku a snažil se udržovat teplo. Ta kniha mě příjemně překvapila, za clonou vybudovanou vzdorem k povinné četbě je úžasný záznam dobových zvyků. Jsou to podobná témata, která vedu s tátou o fungování vesnického hospodářství, kam on jezdil jako kluk vypomáhat, když ještě po válce fungovala s nějakou vlastní autonomitou.

Zajímavé na Babičce je, že zde Božena Němcová popisuje již zanikající zvyky venkova, snaží se zaznamenat co ještě funguje s vědomím, že je to na ústupu. Je-li obrazem Babičky babička Boženy Němcové, popisuje třicátá léta devatenáctého století, o dvacet let později jsme pod vlivem průmyslové revoluce začali zapomínat jak žít nezávisle. To co popisuje táta je směs vzpomínek a zlomky vyprávění která odkazují na poválečné období, kdy v některých oblastech ještě hospodářství fungovala. Byly to poslední generace, po kterých běžné domácí pece na chleba na věky vychladly a s nimi potřeba skladovat obilí a starat se o kvásek. Sto let zanikání bylo finálně ukončeno nástupem komunismu.

Když kněžna pozve babičku s dětmi na zámek k bohatému stolu, na kterém jsou i ústřice, ptá se babičky, co jedí oni doma? “K snídani si dáme kyselo, k obědu kyselo s bramborem a večer ovesné placky s kyselem”, odpoví babička. Je zřejmé, že tady chtěla Němcová ukázat na ten kontrast, nicméně je zajímavé tu odpověď trochu dekonstruovat, co to je vlastně kyselo a o čem to babička mluví.

Skočíme-li časem o 200 let zpět do domácnosti Babičky, bude zde klasický venkovský sporák s troubou. Kamna hoří celý den, nebo aspoň tak dlouho, dokud vydané teplo ohřívá, ale nepřetápí. Když je teplá plotna, musí se využít. Na plotně se vaří vývar, takový ten, co dnes pražská “La Degustation” prodává za astronomické ceny, je to nekonečný vývar, stále se přidávají zbytky masa a kostí a dolévá voda, je stále k dispozici na vaření. Alternativou je zeleninový a případně houbový vývar, záleží na ročním období. Zbytky masa a kostí nejsou vždy, sušené houby ano. Brambory jsou již vařené, ty se vaří podle potřeby v jednom speciálním hrnci aby jich bylo dost na jídlo pro domácnost a pro dobytek. Ve sklepě je žitný kvásek, vejce a možná nějaké vařené kroupy.

Teď se vraťme k babiččině odpovědi, ano jí stále kyselo, ale je to velmi pestré jídlo. Základem je žitný kvásek a opět to má praktický smysl, kvašené žito stačí krátce povařit, zatímco jíšku potřebujeme vařit aspoň dvacet minut a ještě ji zadělat na másle, to je drahé a je spíš předmětem směny za jiné potraviny. Jak to tedy udělá? Na plotně se vaří voda a vývar, nabere vodu a vývar do kastrólku a přidá tam lžíci kvásku rozpuštěnou ve studené vodě a lehce povaří. Na talíř dá studenou bramboru, nebo kroupy, nebo míchaná vajíčka a zaleje povařeným kyselem. Příprava je rychlejší než čekání na změknutí nudlí v instantní polévce.

Léčím se z Covidu a jím kyselo, ráno, v poledne a večer, za dva dny je čínská chřipka pryč. Myslím, že jsem našel nový lék na tu mrchu, ale nesmím to nikde říkat, to by bylo šíření dezinformací. Tak snad jen potichu, až to na vás přijde, zkuste Babiččinu radu, kyselo ráno, v poledne i večer.


Špenát

Zatímco spřádáme sny tom, co nám vyroste podle našeho plánu, slunce prohřívá půdu a vytahuje první rostlinky. Jednou z těch, na které se těšíme, je mnohými nenáviděná kopřiva. Jarní výhonky jsou zbarvené do fialova a je snadné je najít pod dlouhými tyčkami uschlých loňských stvolů. Ty první co najdeme zalejeme vařící vodou, fialová se mění na zelenou, po pár minutách slejeme odvar do čajové konvice a kopřivy na talířek, kde je pokapané olivovým olejem a pospané vločkami mořské soli okamžitě spořádáme.

Kopřivový “špenát” je na našem jídelníčku do té doby, než začnou kopřivy kvést, ale ta jarní intenzita je samovolná, hlad po zeleném. Špenát mám opravdu rád a za roky jsem dospěl k receptu, který jsem považoval za konečný, dokonalý. Potom mě Martina připravila její pohanku se špenátem a já jsem musel přehodnotit co znamená význam slova dokonalé ve vztahu k jídlu.

Špenát není jídlo obecně přijímané každým s nadšením. Proto je tolik receptů, které se snaží špenát jako zdravé jídlo přiblížit větší skupině strávníků. My používáme špenát listový, kopřivy a jiné špenátovatelné zeleniny, nebo jejich směsi, je jich k výběru celá řada a opravdu se nemusí drtit najemno, jak nám bylo ve školních jídelnách předkládáno. U jídel je důležitá forma, potom vůně a nakonec chuť. Můj “dokonalý” recept spojí listy špenátu bešamelem tak, aby na talíři vznikla kupička, ze které nevytéká šťáva, ale špenát stále převládá. Vůně je směs česneku a cibule restované na másle a když použijete kopřivy, je zde zastoupena vůně mořského pobřeží, stále mě to překvapuje, kde se tam vzala u kopřiv natrhaných tady u nás za stodolou.

Při přípravě každého jídla nejdříve volíme cestu, kudy se vydáme, abychom dochucovali podle toho co máme cestou v dosahu. Ty dvě cesty mezi kterými často volíme, je ta naše česká a potom středomořská. Středomořská cesta začíná od olivového oleje, restovaných stroužků česneku, tymián, rajčata, mořská sůl a hlavě rozmarýn. Dlouho to pro nás byla cesta jediná, nebo aspoň nejvíce zkoumaná pro přípravu těstovin, mořských potvor, mas a nebo jen zeleninových pokrmů.

Česká cesta začíná od másla, cibule, jíšky, kmínu, vývarů a mléka nebo smetany. Česnek jsem měl dlouho na té středomořské, až jsem jednou vařil houbového kubu a hodil jsem ty stroužky orestovat do másla. Vůně másla a česneku mě úplně omráčila, vrátila mi vzpomínky z dětství, kdy jsme opékali topinky na ohni, natírali je rozpouštějícím se máslem a natírali česnekem. Právě tak dělám svůj špenát, česnek do másla, hrst nadrobno krájené cibule a po vypěnění přidám krupici tak, aby pojala máslo. Teď přijde čas na vývar, kdybych se vrátil opět k Babičce, použiji ten co mám. Když nemám, udělám ze sušených hub houbový a pomalu přidávám do jíšky, povařím a konečně přijde čas na spařené listy špenátu nebo kopřiv. Jak dlouho dusit, záleží na typu špenátu, nebo stáří kopřiv. Podlévám opět vývarem, nebo můžeme mlékem pro zjemnění výsledného bešamelu. Ten s houbami mám nejraději, když jsou jako příloha brambory pečené ve slupce.

Martinin špenát s pohankou je demonstrací minimalizace při vaření, podtrhuje charakteristiku surovin, nechává je vyniknout. Já dříve používal tmavou pohanku, tu loupanou za tepla, tu není tak snadné při vaření zkazit. Nebo jinak, neuměl jsem udělat pohanku loupanou za studena tak, aby z ní nebyla neforemná kaše. Martina to umí, lehce ji povaří a nechá dojít, jak prosté, rozdíl v chuti je nekonečný. Spařený špenát, nebo kopřivy podusí na cibulce zpěněné v olivovém oleji, vmíchá pohanku, dochutí muškátovým oříškem a mořskou solí. Pro nás je pohanka s kopřivami celé jídlo, posypeme strouhaným pecorinem a někdy přidáme vejce v podobě fritáty nebo volského oka.

Mobirise

Chléb

Slovo nejvyššího významu v tisícileté lidské historii, už od neolitu je symbolem bohatství, pravidelnosti, duchovnosti, sdílení, lásce k zemi, řemeslu. Chléb nás doprovází po dlouhá tisíciletí, chléb jako symbol nasycení ve svém nejširším slova smyslu. I kdybychom se věnovali striktně jen nutričním hodnotám, širší smysl nás bude provázet při každém zakrojení čerstvého pecenu chleba. Právě v tomto smyslu bychom si měli představit náš budoucí chléb. Ať upečeme cokoli, bude to Náš chléb. Zde zájmeno “náš” vždy bude symbolem sdílení, radosti a bohatství všedního dne.

Můžeme upéct sváteční chléb z výběrové mouky, může být obohacený ořechy, nebo chléb nutričně dokonalý, chléb s minimálními náklady a nebo nějakou variantu ovlivněnou kulturními nebo náboženskými tradicemi. Pro každého to bude něco jiného, proto je důležité, mít základní představu proč péct chléb a jaký a k té představě se přes nesčetné pokusy blížit. Každý má jiné vstupní podmínky, každý má svůj vlastní chléb. Abychom dosáhli své představy o chlebu, budeme muset ovládnout čtyři disciplíny - volbu mouky, přípravu kvásku, kynutí a pečení. 

Základní recept na chlebové těsto je až neuvěřitelně prostý. Půl kila mouky, kvásek, lžíci soli, lžíci kmínu a voda na zadělání. Mouku, kmín a sůl smícháme za sucha, přidáme kvásek, hrnek vody a druhý podle potřeby. Zaděláváme do konzistence tužšího těsta, asi tak tuhého, aby se ještě dalo zadělat vařečkou, táhne se, drží tvar, ale postupně se sesedá. Těsto necháme odpočinout aspoň půl hodny a opět zaděláme, to už se krásně táhne. Konzistence je zásadní pro tvar bochníku a jeho nadýchanost a aby to nebylo jednoduché závisí také na typu mouky. Moc tuhé těsto nerado kyne, voda v řídkém těstě dělá žádané velké bubliny v upečeném chlebu, ale bude vyžadovat formu. Musíme najít “svou” cestu, která je definovaná použitými ingrediencemi. Každopádně doporučuji začít péct ve formě, aby se chléb neroztekl po troubě.

Já si mouku melu sám v domácím mlýnku, aby byla opravdu celozrnná. Takové mletí je terminologicky šrotování, kde se zrno zcela rozemele a dochází i k rozrušení buněčných struktur sacharidů a bílkovin - lepku. Narušení buněčných obalů podporuje lepší kvašení, ale na druhou stranu lepek ztrácí vazebnou sílu a tak má těsto po kvašení tendenci rychle klesat (více o problematice píšu v článku “o mouce”). Proto jsem začal přidávat koupenou chlebovou špaldovou mouku a pokusy došel k poměru 150g doma mleté špaldové, 200g kupované chlebové špaldové, 150g doma mletého žita a kvásek ze 100g doma mletého žita.

Doma mletá celozrnná mouka pojme více vody, než klasicky mletá mouka. Měla by kynout pomalu a v chladu, pro mě je chlad = 15°C ve sklepě. Těsto zadělám večer, nechám přes noc vykynout, ráno přeložím a nechám opět vykynout. Odpoledne ještě jednou přeložím a dám péct. Počet přeložení může být i větší, při každém přeložení se do těsta dostane čerstvá mouka, která může kvasit = kynout, nicméně i tak může těsto “překynout”, je tedy zapotřebí vyladit kdy a kolikrát překládat v závislosti na použité mouce a teplotě.
Podstata kynutí kváskového chleba je fermentace, které se účastní i lepek. Lepek fermentací povoluje vazby a těsto se stává tekutějším. Každé těsto se při prvním kynutí stane řidším, nicméně při použití klasické bílé hladké mouky je tento jev velmi výrazný. Částečně je to možné spravit přidáním mouky při překládání, ale ta opět kvasí a těsto řídne. Rozhodně bych neváhal používat na pečení formu, dokud se nepodaří dokonale odladit počáteční konzistenci těsta pro každou konkrétní mouku.

Překládání je nejkrásnější část přípravy těsta, kontakt s jemným těstem je pohlazením pro ruce a duši, je to velmi jemná práce. Na stůl nasypu silnou vrstvu mouky a velkou klasickou gumovou stěrkou pomůžu těstu ven z mísy, po prvním kynutí stále lepí. Těsto leží v mouce, přeložím ho napůl, pomáhám si stěrkou. Přeložím křížem, lepková vlákna se natahují a těsto klesá, počkám až klesne a opět přeložím, opakuji asi pětkrát, potom už jsou ta vnitřní vlákna tak napnutá, že už bych potřeboval na přeložení stlačit těsto silou, to je čas na další kynutí.
U nás půl roku hoří klasická kamna na dřevo s plotnou a troubou. Když hoří v kamnech, trouba je stále připravená nejen na chléb, když ne, peču v Remosce, máme světle zelenou z konce minulého století. Před druhým přeložením si rozpálím Remosku asi na čtvrt hodiny. Přeložené těsto dám rovnu do Remosky bez dalšího kynutí. To je postup, ke kterému jsem dospěl, ale u každé pece, nebo trouby to bude jiné. V troubě u kamen na dřevo peču také po druhém přeložení a sázím do rozpálené formy když je roztopená na 230°C, nepřikládám do kamen, během 40 minutového pečení teplota klesne asi na 200°C.

Chléb z Remosky a z kamen je velmi rozdílný. Ten z Remosky má hodně propečenou silnou vrchní stranu s obrovskými prasklinami a jen lehce propečenou spodní stranu. Ano, Remoska peče ze shora, nicméně ten unikát je v tom, že pod víkem se drží vlhkost, tak se chléb nahoře nepřipálí přesto, že topná spirála je velmi blízko těsta. Není tam žádný termostat, jen spirála 500Wh a to je přesně kolik se tam za hodinu pečení protopí.

Chléb z kamen je něco úplně jiného, má tenkou tmavou kůrku a uvnitř je vlhčí. Peču po druhém přeložení, tak je kůrka opět opět popraskaná, často se dělá velká prasklina podle posledního překladu. Mám-li kamna přehřátá, stane se, že se rychle zapeče zvenku a už vnitřní tlak nestačí na vytvoření prasklin, chléb je pak menší, hutnější. Nastavit správně v kamnech na dřevo teplotu vyžaduje zkušenosti, v topeništi musí být dřevo už jen řežavé, aby se trouba už dále nezahřívala. Obě varianty mého chleba mám rád a je příjemné mít změnu. Je to také doložení tvrzení, že každá fáze přípravy má svůj význam a může mít kreativní záměr.

Klasický postup by byl nechat těsto vykynout v ošatce a potom sázet do rozpálené pece, jejímž hlavním charakterem je rozpálené dno s obrovskou tepelnou kapacitou a postupné chladnutí. Imitovat troubou pec je velmi těžké. Je možné koupit kámen na pečení chleba v troubě, který se rozpálí, nebo rozpálit nějakou těžkou mísu. Lepší zkušenosti mám spíš s tepelně dobře vodivou nádobou, která dále přejímá teplo z pečící trouby, zatímco rozpálená mísa se schladí chlebem a potom už zespoda dostatečně nepeče a výsledkem je chléb s vlhkou spodní kůrkou.

S troubami je to těžké, podle mých zkušeností jejich termostaty neodpovídají skutečnosti a mají malý topný výkon. Podaří-li se nějakou běžnou troubu rozpálit na teplotu kolem 230°C, tak ji vložení chleba spojené s vyvětráním tak ochladí, že zpět na požadovanou teplotu to trvá dlouhé minuty. Tato skutečnost ovlivňuje, v jaké fázi kynutí začít péct. V ošatce vyknutý bochník potřebuje aspoň 10 minut vysoké teploty a pak dopéct na 180°C. Ve většině případů spíš skončíme u mého postupu, trouba 200°C a pečeme hodinu hned po druhém překládání, chléb v troubě dokyne. Tato metoda ovšem ve většině případů vyžaduje formu na udržení tvaru chleba.

Pečení chleba by měla být rutina snadno zapracovatelná do běžného dne. Není problém vymyslet super komplikovaný postup pečení, který bude imitovat původní pece, je však nepravděpodobné, že tak budeme péct často. Když se peklo v peci, rozpálila se pec, vložil se chléb, vyjmul se chléb. Pec postupně chladla, chléb se ke konci “jen” dopékal a tak se doba pečení určitě nemusela měřit na přesné jednotky minut. Nebojme se experimentovat, najděme si svůj postup pro pravidelné pečení.

‌

HTML Creator